Blog R

Aeroporto Internazionale di Roma-Fiumicino "Leonardo da Vinci"

Zpáteční let nebudu popisovat tak barvitě, jako to bylo, když jsme stejnou cestu absolvovali na sklomku roku 1988 v opačném směru. Po odletu z Addis bylo letadlo víc než poloprázdné a tak jsme si užívali pohledy na Ethiopskou vysočinu i přelet přes Rudé moře každý u jiného okénka. . Za hodinku už jsme nalétali na přistávací dráhu v Jiddah. Opět zaznělo výhružné upozornění ohledně zákazu kouření a pití alkoholu. Přistáli jsme hladce, italští piloti jsou machři. Zarolovali jsme na naše místo a machři vypli klimatizaci. Asi to byl taky zákaz ve jménu proroka Mohameda, aby potrápil bezvěrce, zvláště ty, kteří měli tu drzost nevěřit v žádného boha. V letadle během čtvthodiny začala stoupat teplota do obtížně snesitelných výšek. Nic se nedělo, ani letušky se neukázaly a po hodině, kdy v kabině už muselo být snad kolem sedmdesáti. Teprve po této pro nás nekonečné době jsme zahlédli tři autobusy, které se váhavě blížily k mám. Z nich - ještě teď se klepu, když si na to vzpomenu - vystoupil dav lidí zahalených v bílých prostěradlech a zanedlouho zaplnili vnitřek letadla do posledního místa. Klimatizace se najednou spustila a my jsme se zaradovali, že jsme celou dobu bezklimatizační ve zdraví přežili. Poutníci se vraceli z haddže, poutě do Mekky, největší náboženské slavnosti mohamedánů. Jak ti lidé vypadali je vidět i z obrázku. Byl jsem obklopen zahalenými bytostmi, které nereagovaly na žádný kontakt. Když jsem si však zapálil, ozval se z pod prostěradla nespokojené mručení a to mě vybídlo, abych svoji činnost opa koval co nejčastěji. Holandská letuška nás zásobila plechovkami piva, které jí zbývaly, protože muslimům je alkohol od proroka zakázán. 

Nad Egyptem začaly nepříjemné turbulence, protože dole zuřila písečná bouře. Zaprostěrovaným s udělalo zle a protože záchod byl ihned plný, několik jich potupně vrhlo. Taky moje spolucestující, ze které jsem tentokrát neviděl ani ten nos musela odejít a dost neomaleně se přes nás sápala. Bylo to asi akutní.

Letěli jsme nad "Ćernou zemí" a nad Káhirou jsem měl dojem, že jsem zahlédl pyramidy v Gíze. Asi jsem si to moc přál. Zbytek letu už proběhl klidně, muslimským bratrům se po vyprázdnění útrob udělalo lépe a zapálili si také. Moc nejedli, asi se obávali, že ve všem je to nečisté zvíře. Asi v šest hodin odpoledne našeho času jsme konečně dorazili do cíle.

Zase potíže s odbavením

Měl jsem zase problémy s odbavováním. Asi jsem těm italským úředníkům byl nějaký nesympatický, ale problémy s nimi měl už Jack Lemmon, když si prohodil pas s Dr. Fleischmannem v mé oblíbené komedii "Nabožtíci přejí lásce". Nelíbil se jim podpis Dr. Panara a tak jsem musel na konec fronty. Postavy v prostěradlech chodili přes kontrolu tak jistě, jakoby neexistovala. Nakonec však mě borec, který byl v kukani, která jako by z oka vypadla té, jejíž plexisklo Jack zaprskal a  dal mi vstupní vízum a vypustil na svobodu.

Venku už Jirka všechno zjistil. Po chvíli pro nás přijel autobus, který nás mě zavést do tranzitního hotelu.

Zase ta Agfa !!!

Z Fiumicina do centra Říma je to asi čtyřicet kilometrů. V autobusu jsem byl nabit očekáváním, představoval jsem si kolik legií zde pochodovalo oběma směry, vždyť nedaleko od Fiumicina ležel přístav starého Říma Ostie. Trasa, kterou jsme jeli byla pro mě ohromující. Najednou se před námi vynořily stavby, starověké ruiny na kopci Palatin. Byly to pozůstatky císařských paláců. Ač jsem byl dost vybaven znalostmi týkajících se tohoto místa, přece jenom jsem byl překvapen jejich velikostí a rozlehlostí. mi ještě jeden zbyl

Obrázek jde zase do modra. Kodak 25 mi ještě jeden zbyl, ale protože jsem nevěděl, jaké bude počasí, založil jsem poslední Agfu 200 a efekt ala Orwo byl zase tady.  

Vítězný oblouk císaře Konstantina

Projeli jsme kolem Palatia a už se vedle nás objevila další dominanta Říma,  Vítězný oblouk, nacházející se mezi Koloseem a pahorkem  Palatinem, byl postaven k oslavě velkého vítězství císaře Konstantina nad Maxentiem v bitvě u Milvinského mostu (Ponte Milvio) dne 28. října r. 312. Dokončen byl roku 315, takže je posledním existujícím Vítězným obloukem v Římě. Vlevo si všimněte rozsáhlých ruin Maxentiovy baziliky. Ano, Maxentius byl poražen a utopilse v Tibeře, ale přejmenování jeho stavby na Konstantinovu baziliku se neujala. Je zde názorně ukázáno, jaký vztah k císaři měli obyvatelé města, kterému odebral jeho status.

Amphiteatrun Flavium

Koloseum nebo Římské koloseum, původně Flaviovský amfiteátr (latinsky: Amphitheatrum Flavium, italsky: Anfiteatro Flavio nebo Colosseo), je oválný amfiteátr v centru města Říma v Itálii. Jde o největší amfiteátr, který byl kdy v římské říši postaven. Je to jedno z velkých děl římské architektury. 

Ranní kafe

Noc jsme přečkali v tranzitním hotelu, jehož poloha u bývalých Diokleciánových lázní mě fascinovala. Nyní je v nich městská knihovna.Už léta si lámu moji skleroticjou hlavu nad názvem hotelu, ale nevyskočí mi. Zkoušel jsem ho hledat na internetu, ale asi už neexistuje. Nebyla tam ani restaurace, museli jsme jít do smluvnáho podniku, kde jsme dostali jídlo za předložení letenky. Dali jsme si špageti, jak jinak, ksyž jsme byli v Itálii. Ještě si vzpomínám, že si k nám přisedl jeden Pákistánec, který o Československu věděl pouze informaci, že u nás jsou u vlády komunisti. Špagrty jsme snědli normálně a marně vyhlíželi ty Taloše, kteří když jedí tento pokrm, mají ho až na zádech, jak se nám snažil namluvit Francesco. Nepřišli.

Wiipedie : Diokleciánovy lázně (Terme di Diocleziano) byly zřízeny v letech 298 - 306. Zabíraly rozlohu 13 hektarů a byly největšími lázněmi v Římě. Byly dokonce větší než lázně Caracallovy. Vešlo se do nich najednou až 3 tisíce lidí. Nalézaly se zde knihovny, tělocvičny, umělecké galerie, divadla, zahrady s fontánami, natio (velký obdélníkový plavecký bazén), calidarium (teplá lázeň), tepidarium (vlažná lázeň) a frigidarium (studená lázeň). Dnes se na území bývalých lázní nachází Římské národní muzeum, náměstí Piazza della Republica a kostel Santa Maria degli Angeli. U kostela byl v roce 1565 postaven Kartuziánský klášter. Když jsem si tohle později  zjistil, litoval jsem, že jsme se nebyli do této nádhery podívat.i

Ráno jsme vyrazili  za poznáním Věčného města. Měli jsme na to celý den, protože jsme v Římě měli strávit dva dny, Vydali jsme se z kopce, kde jsme tušili, že bude Clooseum. Šli jsme po Via Cavour a potom jsme v jedné uličce vlevo zahlédli stavbu, kterou jsme hledali. Cesta vedla, jak jsem později vykoumal na mapě po Via Degli Annibaldi (bez záruky). Tam jsme narazili na tuhle lákovou restauraci a neodolali jsme a v nádherné atmosféře si dali výtečnou kávu.

Restaurace na mě tak zapůsobila, že po dvou letech jsem do ní zavedl svojí Janu. Kouzlo první návštěvy vyprchalo. Číšník, když viděl naše batohy,  trička a krátké kalhoty, nás okamžitě zařadil do kategorie otravných turistů a nasměřoval nás do turistického bistra na Via Cavour. Nakonec jsme mu v duchu poděkovali, protože jsme se nádherně najedli a ještě ušetřili nemalou částku.

Colosseum a Konstantinův vítězný oblouk 

Po návštěvě restaurace jsme zamířili směrem  k našemu cíli. Na konci ulice byl malé náměstíčko a na jeho spodním okraji byla tato nádherná vyhlídka.

Colosseum z druhé strany

Sešli jsme dolů pod vyhlídku a hledali přechod, kterým bychom se mohli dostat na druhou stranu silnice. Přechod však nikde neexistoval a tak jsme v tomto místě riskli zdolání zábradlí a úprkem ve vhodný okamžik jsme se dostali na druhou stranu silnice. Zcela vlevo ve stráni jsem si všiml veřejného záchodu, který tam prý byl i za císaře Vespasiána, který po zavedení daně z veřejných záchodků prý pronesl památnou větu "Peníze nesmrdí". Pak jsme stáli tam, kde jsem zatím byl přítomen pouze ve svých snech.

Jsem uvnitř neuvěřitelné stavby

Jedna z nejvíce obdivovaných památek světa pro svou nevyčíslitelnou historickou a archeologickou hodnotu, symbol Říma, památka všech památek Apeninského poloostrova a pýcha všech Italů... Kdo by neznal římské Koloseum, jež už 2000 let přihlíží slávě i pádům Věčného města. 

Tato, staletími poškozená stavba a já si ji prohlížím. Byl to pro mě neskutečný zážitek, srovnatelný pouze s posezením na zídce nad vstupem Tutanchamonovy hrobky v Údolí Králů o šest let později.

Colosseum

Co nám říká průvodce: V samotném centru Říma se nachází Koloseum (Colosseo), které je považováno za symbol věčného Říma a nejimpozantnější památku Starého Říma. Koloseum bylo postaveno císaři Flaviovské dynastie a podle této dynastie neslo svůj název - Flaviánský amfiteátr (Amphiteatrum Flavium). Dnešní název Koloseum pochází až z 8. století. Název je pravděpodobně odvozen od kolosální sochy císaře Nera (nachází se v blízkosti amfiteátru), kterou císař Vespasián nechtěl nechat strhnout a vyměnil pouze hlavu a sochu pojmenoval po Apollónovi.

Koloseum sloužilo pro pobavení obyvatel Říma. Konaly se zde hry  se speciálním programem pro Římany. Odehrávaly se zde zápasy gladiátorů s divokými zvířaty a vyvrcholením každého dne byly ostré souboje mezi vystupujícími.. Díky možnosti zaplavit téměř okamžitě arénu vodou se zde mohly odehrávat i námořní bitvy.

Panem et circenses

Gladiátorské hry byly oblíbenou zábavou obyvatel Říma, ovšem jejich proslulost byla taková, že se do Říma v době her stahovali lidé z širokého okolí, a to nejen z oblastí dnešní Itálie, ale i vzdálenějších končin tehdy známého světa. Tento způsob zábavy převzali Římané od Etrusků a obzvlášť v období císařství měly hry důležitou sociálně-politickou funkci. Pořádat gladiátorské hry bylo zpočátku výsadou císaře, později je mohli pořádat i soukromé osoby. Cílem her bylo udržovat bojovou náladu u obyvatelstva a připravenost k válečným výpravám, avšak taktéž zábavou rozptýlit lid a odvést jeho mysl od skutečných problémů říše.

Svého vrcholu dosáhly hry v době císařského Říma, hlavně po té, co bylo vybudováno Koloseum. Her se zúčastňovaly všechny společenské vrstvy, počínaje císařem a jeho rodinou a končíc prostým 

Místa pro diváky byla odstupňována podle společenského postavení. Císař s doprovodem měl vlastní lóži. Vedle něho seděli senátoři, nad nimi měli svá místa šlechtici, svobodní občané a úplně nahoře prostý lid.

Gladiátory byli většinou váleční zajatci, otroci, odsouzení zločinci, ale i dobrovolníci, kteří si tímto způsobem chtěli vydobýt slávu a peníze. Gladiátoři byli cvičeni a připravováni na souboje v aréně ve čtyřech speciálních školách. Po ukončení školy museli tři roky vystupovat v aréně. Je zřejmé, že jejich šance na přežití byly za takových podmínek minimální.

Krvavá show začínala slavnostním defilé před císařem, kterého gladiátoři zdravili pozdravem: "Ave, imperator, morituri te salutant" (tedy v překladu známé "zdráv buď, císaři, na smrt jdoucí tě zdraví"). Gladiátorům, kteří byli poraženi, ale po celý čas se udatně bili, mohl být darován život. O životě a smrti rozhodovali diváci, ukazujíc palec nahoru, nebo dolů. Palec směrem nahoru znamenal pro gladiátora život.

Obzvlášť oblíbené byly zápasy člověka se zvířaty. Ze všech konců impéria byli dováženi tygři, sloni, lvi, medvědi, krokodýli, vlci, antilopy i jiná zvířata. Při slavnostním otevření Kolosea tu bylo zabito na 5 tisíc různých zvířat

Některé známé osobnosti antického Říma, jako byl Cicero a Seneca, krvavou podívanou odmítaly. Pravdou ale je, že většina obyvatel podobné etické zábrany neměla a dokonce hry na svých vládcích vymáhala. Císař Traján slavil své vítězství nad Dáky (původními obyvateli Rumunska) hrami, které trvaly čtyři měsíce, a zúčastnilo se jich na 10 tisíc gladiátorů. Císař Augustus uspořádal velkou námořní bitvu (tzv. naumachii) se třemi tisíci bojovníky. Jindy zde 10 tisíc gladiátorů lovilo zvěř. Výsledkem lovu bylo více než 3 tisíce mrtvých zvířat.

Definitivně byly gladiátorské hry zakázány až v roce 404. Dlouhé přetrvávání je důkazem, že politika chleba a her (pane et circenses) byla pevnou součástí struktury starořímské společnosti. Ostatně, můžeme se ptát sami sebe - je tomu dnes jinak?

Nepovedená fotka

O Konstantinově vítězné oblouku jsem toho věděl docela dost. Římský Vítězný oblouk, nacházející se mezi Koloseem a vrchem Palatin, byl postaven k oslavě velkého vítězství císaře Konstantina nad Maxentiem v bitvě u Milvinského mostu (Ponte Milvio) dne 28. října r. 312. Dokončen byl roku 315, takže je posledním existujícím Vítězným obloukem v Římě. Od ostatních staveb tohoto typu se liší opětovným využitím částí jiných monumentů.

Oblouk je 21 metrů vysoký, 25,7 metru široký a 7,4 metru Hluboký. Má tři arkádové průchody, přičemž hlavní středový je vysoký 11,5 metru a široký 8,5 metru, oba boční jsou vysoké 7,4 metru a široké 3,4 metru. Základna oblouku je postavena z mramorových bloků, horní část - atika - je z cihlového zdiva, obloženého mramorem. Uvnitř oblouku je schodiště, do kterého se vstupuje ze směru od Palatinu. Celková podoba tohoto "pomníku" je vytvořena podle oblouku Septimia Severa, který se nachází na Forum Romanum. Konstantinův oblouk se klene přes ulici Via Triumphalis, tedy nad cestou, po které se císaři vraceli vítězně do Říma. Tato cesta začínala na Campus Martius, vedla k Circus Maximus a okolo Palatinu a Konstantinova oblouku po ulicí Via Sacra k Forum Romanum a na vrchol Kapitolu.

Jak již jsem uvedl, výzdoba oblouku je tvořena i částmi starších památek, které již existovaly, a které byly nově využity v kontextu s výstavbou Konstantinova oblouku. Jako oslava Konstantinových vítězství se na oblouku objevuje řada "nových" vlysů, které již vykreslují jeho významná válečná tažení v Itálii; velebí císaře v bitvách i v jeho civilní funkci. Ostatní výtvarná díla, použitá ze zlatých časů impéria za císařů Trajána, Hadriána a Marca Aurelia, podporují obraz Konstantina jako dalšího z řady těchto "dobrých císařů", a obsahově evokují slavná vítězství božských císařů. Je ovšem možné, že postup opětovného využití fragmentů starších památek byl použit z důvodu krátkého časového úseku mezi zahájením stavby (nejdříve v roce 312) a jejím předáním veřejnosti (léto roku 315). Snad tedy z nedostatku času stavitelé použili již existující umělecká díla na stavbě tohoto nového Vítězného oblouku. Jako další - a rozhodně ne nepravděpodobná - Příčina se jeví možnost, že Římané ve 4. století prostě zcela postrádali umělce se zručností a schopností k vytvoření tak významného a oslavného díla, a proto k výzdobě "nového" oblouku vyloupili starší antické stavby. A tak si mysleme, že správná je kombinace dvou nebo všech třech těchto výkladů, které se ovšem také mohou vzájemně vylučovat.

Začněme atikou. Nad středním průchodovým obloukem zabírá nejvýznamnější místo na atice hlavní nápis; a to na obou stranách oblouku. Nad menšími průchody jsou dvojice panelových reliéfů, celkem osm kusů, a ty lemují nápisy. Reliéfy byly převzaty z neznámého staršího Památníku, postaveného na počest císaře Marca Aurelia a představují (severní strana, zleva doprava) Císařův návrat do Říma po válečném tažení, Císařův odjezd se zdravicí na ulici Via Flaminia, Císař rozdává peníze mezi lid a Císař vyslýchá zajatého Germána, (jižní strana, zleva doprava) Zajatý nepřátelský vojevůdce je veden před císaře, poté následuje obdobná scéna s jinými postavami, dále Císař hovoří k vojsku a Císař obětuje prase, ovci a býka. Společně se třemi panely, které se dnes nacházejí v muzeu Kapitolu, byly reliéfy pravděpodobně vzaty z vítězného oblouku, oslavujícího Marca Aurelia ve válce proti Sarmatům v letech 169-175, která skončila jeho velkým vítězným návratem roku 176. Na vrcholku každého sloupu stojí mramorové sochy Dáků, vězňů z časů Trajána, pravděpodobně převzaté z Trajánova Fora. Ze stejné doby jsou také dva velkolepé, 3 metry vysoké, panely, zdobící atiku na úzké straně oblouku. Stejně jako dva reliéfy na vnitřní straně středového oblouku pochází z pompézního vlysu, oslavujícího slavná vítězství nad Dáky. Původní umístění těchto vlysů bylo buď v Trajánově Fóru nebo v kasárnách Caeliovy jezdecké gardy.

Návrh provedení průčelí oblouku je z obou stran totožné. Oblouk je rozdělen čtyřmi korintskými sloupy z numidijského žlutého mramoru, z nichž jeden byl zřejmě přemístěn do baziliky San Giovanni in Laterano a nahradil ho bílý mramorový sloup. Sloupy stojí na podstavcích, které představují v čele a středu vítězné vojevůdce, zajaté barbary a římské vojáky pak po stranách. Zděná konstrukce nad obloukem je zdobena reliéfy, zobrazující vítěze s jejich trofejemi. Reliéfy na menších obloucích pak zobrazují říční bohy. Základny sloupů i zdivo nad oblouky se svými reliéfy pocházejí skutečně z doby císaře Konstantina.

Nad každým postranním obloukem je dvojice kulatých reliéfů z období císaře Hadriána. Zobrazují scény z lovu a obětování (severní strana, zleva doprava) Uloveného kance, zasvěceného bohu Apollonovi a Uloveného lva, zasvěceného Herkulovi, (jižní strana zleva doprava) Zahájení lovu, zasvěcené Silvanovi a Ulovení medvěda, zasvěcené Dianě. Hlava císaře (původně samozřejmě Hadriána) byla na všech medailonech přepracována. Na severní straně do podoby Konstantina při loveckých scénách a na Lucinia nebo Konstantina I. ve scénách obětování; na jižní straně je to naopak. Reliéfy, cca 2 metry v průměru, byly orámovány porfyrovou vyvřelinou, která je již dochována pouze na pravé straně severního průčelí. Obdobné medailony, pocházející z Konstantinových dob, jsou umístěny na úzké straně oblouku; na východní straně představuje cestu Slunce po obloze, na západní straně cestu Měsíce, oba na válečném voze.

Hlavní částí z časů císaře Konstantina jsou "dějinné" reliéfy, obíhající v páse okolo monumentu nad zakulacenými panely postranních oblouků a bočních stěn. Tyto reliéfy zobrazují scény z italského tažení Konstantina proti Maxentiovi, které vlastně bylo důvodem k vybudování této památky. Vlys začíná na západní straně tématem Odjezd z Milána. Pokračuje na jižní vnější straně průčelí, kde vidíme Obklíčené město, pravděpodobně Veronu, která byla pro vedení války v severní Itálii velmi důležitá. Na této části průčelí se rovněž nachází Bitva u Milviánského mostu se zobrazením vítězné Konstantinovy armády a nepřátel, tonoucích v řece Tiber. Na východní straně je obraz Konstantina, vstupujícího se svou armádou do Říma. Umělec se zřejmě vyhnul zobrazení běžné oslavy vítězství, protože Konstantin pravděpodobně nechtěl absolvovat vítězný pochod přes Věčné Město. Na severním průčelí se nacházejí dva pásy s císařovými činy po získání državy Říma, které zobrazují Konstantina při projevu k občanům Říma a při rozdávání peněz lidu.

Za pozornost stojí i výzdoba vnitřních stran oblouku. V tom centrálním se nachází po obou stranách velký panel z Trajánovy Dácké války. Uvnitř postranních oblouků je osm portrétních bust (po dvou na každé straně), zničených natolik, že jsou dnes již nerozeznatelné. Nedílnou součástí výzdoby oblouku jsou i nápisy. Hlavní nápis byl původně z bronzových písmen. Je stále snadno čitelný, ačkoliv již je viditelný jen podle míst zahloubení písmen a děr po jejich původním upevnění (platí pro obě strany). Nápis nám sděluje, že oblouk byl postaven "Pro císaře Caesara Flavia Konstantina, velkého, zbožného a požehnaného Augusta, neb on je z Boha pocházející, a největší z jeho myšlenek je zaručení státu bez tyranů a jejich následovníků, které zničil svou armádou a spravedlivou silou zbraní; senát a lid Říma mu proto věnuje tento oblouk, jeho vítězstvím zdobený." Slova "pocházející z Boha" jsou obvykle chápána jako známka Konstantinova přijetí křesťanské víry a tradic, ale jedná se o vědomou dvojsmyslnost (božský vládce) přijatelnou pro pohany i pro křesťany. Jako obvykle zde není poražený nepřítel zmíněn jmenovitě, ale je pouze uveden jako "tyran". Vykresluje tak představu zabití poraženého tyranského vladaře, současně s představou "spravedlivé války", slouží tedy jako ospravedlnění Konstantinovy osobní války proti Maxentiovi.

Dva pruhy nápisu na vnitřní straně středového oblouku přináší podobné poselství: "Konstantin nepřišel jako dobyvatel, ale naopak osvobodil Řím od okupace a přinesl mu mír". Nad každým menším obloukem je uveden nápis naznačující dataci oblouku: "Slavnostní slib pro 10. výročí - 20. výročí" a "Pokud jde o 10. výročí, jde stejně tak i o 20. výročí". Oba nápisy se odvolávají na Konstantinovo desetiletí, tj. 10. výročí jeho vlády, zahájené v roce 306 a oslavované v Římě v létě roku 315.

Pohled na zbytky Fora Romana

Kousek pod Kolosseem a Konstantinovým obloukem se nachází další důležitá památka římských dějin, Titův vítězný oblouk. Postaven byl na oslavu vítězství nad Židy. Vlastně se tak stalo za vlády Titova otce, císaře Vespasiana. Titus však převzal velení v závěrečné části boje. Římané vypleněním velkého Herodova chrámu získali ohromnou kořist. Vlastně tak Židé zaspomzorovali stavbu Kolossea, která stála nemalé prostředky a jehož  budování trvalo několik let. Dodnes se prý kažký Žid tomoto symbolu národní porážky  velkým obloukem vyhne.

Od tohoto oblouku se rozevírá phled na trosky někdejšího "středu světa", Rorum Romanum.

Senát a lid římský (věnují) božskému Titovi, synovi božského Vespasiana,Vespasianu Augustovi

Titův vítězný oblouk zhotovil  pravděpodobně Domitianův oblíbený architekt Rabirius, jenž je často spojován s výstavbou slavného Kolosea, avšak z historického hlediska není tento fakt ničím doložený.

Stavnu zadal zhotovit ihned po bratrově předčasné smrti čísař Domitius v roce 81 n.l. Titův vítězný oblouk projektoval zřejmě  Domitianův oblíbený architekt Rabirius, jenž je často spojován s výstavbou slavného Kolosea, avšak z historického hlediska není tento fakt ničím doložený.

Celá stavba je široká 13,50 metrů, vysoká 15,40 metrů a do hloubky měří rovných 4,75 metrů. Klenutý průchod je 8,30 metrů vysoký a přesně 5,36 metrů široký. Z každé strany je oblouk obsazen vroubkovanými kompozitními sloupy, které stojí na čtvercovém podstavci.

Oblouk je rozdělen na několik částí, jimž dominují dva historické reliéfy na vnitřní straně stavby. Na pravém reliéfu (čelem do Fora Romana) je vyobrazen triumfální návrat císaře Tita z bitvy v Jeruzalémě. Panna, představující Řím, vede Titův vůz tažený čtyřspřežím a nad císařem drží bohyně vítězství Victorie vavřínový věnec. Na levém reliéfu se nachází římské vojsko při slavnostním průvodu v Římě, židovští zajatci a mnoho trofejí z Jeruzalémského chrámu, z nichž nejvýraznější je sedmiramenný svícen a posvátné pozouny. Uprostřed kazetového podhledu je znázorněn Titus, nyní však nikoliv jako císař, ale jako bůh.

Ještě na konci starověku byla na dvou velkých pilířech umístěna sousoší, avšak během středověkých přestaveb byla zničena. Také oblouková atika byla původně korunovaná sousoším, pravděpodobně sloním čtyřspřežím.

Forum Romanum

O tomhle pohledu jsem vždycky snil. Trosky nejdůležitějšího místa starověkého Říma mi leželo u nohou. Tenkrát tyto místa navštěvovalo velmi málo lidí z naší země. Ne, že by nebyl zájem, ale železná opona bude ješě pár měsíců zavřena.

Forum Romanum bylo největší fórum starověkého Říma a někdejší pulzující centrum města a potažmo i veškerého dění. Právě tady stály významné veřejné budovy, baziliky, senát, právě tady se řečnilo a uzavíraly se významné dohody.

Význam Fora Romana začal upadat ve 4. století, kdy území zpustlo, zarostlo a stala se z něj údajně pastvina pro krávy. Teprve v období renesance, kdy se Forum Romanum stalo, stejně jako další antické památky, předmětem obdivu a zdrojem inspirace pro dobové architekty a umělce, začaly tu probíhat systematické vykopávky. Ty pokračují dodnes.

Ruiny císařských staveb

Byl  jsem ohromen impozantními pozůstatky císařských paláců. Řím se sestává ze sedmi pahorků. Tím nejvýstavnějším byl Palatin

Palatin je nejslavnější kopec tohoto města. Po staletí bylo v Římě centrem veřejného života Fórum, kde se rozhodovaly dějiny velké části antického světa a Palatin představoval pro Římany stále ono posvátné místo, kde město vzniklo. Na tento zvláště nápadný kopec, ovládající přechod přes Tiberu blízko tiberského ostrova a tržiště na Fóru Boariu, umístili staří Římané ve své fantazii legendární založení Říma pověstnou brázdou, kterou tam 20. dubna v roce 754/53 př. Kr. vyhloubil Romulus. Přesto se fantazie zakládá na skutečností, neboť archeologové odkryli na Palatinu zbytky chatrčí z mladší doby kamenné, potvrzujících existenci sídliště na místě, které tradice považovala za sídlo mýtických zakladatelů města. Tato malá skupina chýší nebyla zajisté Romulem ani založena, natož obývána a také se ještě nenazývala Řím, přesto musí být považována za jednu z nejdůležitějších vesnic, z nichž potom Řím jako skutečný městský organizmus vznikl.

Dějiny Palatinu v prvních stoletích jsou jen mlhavé. Nehledě na tři chrámy, Vítězství, Jupiterův a Velké Matky - Jupiter Stator a Magna Mater - nebyla tam žádná veřejná budova. Ale později, především během obou posledních století republiky, zde vznikala soukromá sídla a vily bohatých a proslulých osobností. V roce 44 př. Kr. se také Augustus rozhodl přenést své sídlo na Palatin a postavil zde chrám Apollonovi, který byl zasvěcen v roce 28 př. Kr. Od té doby téměř každý z císařů sídlil na Palatinu, jež se poznenáhlu měnil v okázalé knížecí sídliště a Palatin se stal Palatinem, jak byl tento komplex podle jména kopce nazýván 

Arkády Tiberiova paláce

První skutečně císařský palác nechal postavit Tiberius, který rozšířil Caligula tak, že sahal až k samotnému Fóru Romanu. Claudius a Nero nechali v letech 41 a 64 zřídit t. zv. Domus Transitoria, který při velkém požáru roku 64 vyhořel, aniž by byl obnoven. Na jeho zbytcích a na všech ostatních dosud nezastavěných částech nechal v letech 81 - 92 zřídit svůj palác Domitian. Domitianova stavba, nazvaná Domus Augustana, t. j. Dům císařův, se skládala z reprezentačního paláce a soukromého sídla, velkého stadionu nebo hippodromu a lázní. Po svazích pahorku vzhůru k vrcholu se táhla atria a schodiště, peristyly a sály, portika, terasy a kašny, náležejí-cí k velkému Domu. "Byl to jeden z nejkrásnějších výtvorů na světě", jak psal básník Martial, "mohutná stavba, sestavená takříkajíc ze sedmi vrchů, jednoho přes druhý se tyčících až do nebe". Po Domitianovi nechal zde mezi koncem 2. a počátkem 3. století zahájit práce Septimius Severus. Ač pokračoval jen Domitianem nedokončenými projekty (jako v případě lázní), přispěl tím vynikajícím způsobem k monumentální výstavnosti císařových staveb. A to dokonce víc, než Domitian, neboť pro nedostatek nezastavěného místa nechal kopec uměle prodloužit k jihu, kde sérií dvoupatrových cihlových arkád o výšce 20 - 30 metrů dospěl až k řadám seda-del dole se nacházejícího Circu Maxima. Z

Tentýž Septimius Severus všechny stavby na Palatinu korunoval a na úpatí kopce podtrhl pořízením proslulého Septizonia, jedinečného poschoďového architektonického pro-spektu, bohatě zdobeného sloupy, výklenky a sochami. Stavbu, kterou mohli obdivovat ti, kdo přicházeli do Říma od Via Appia bránou Porta Capena ve starých republikánských hradbách, pravděpodobně oživovaly vodní fontány. Potom, kromě velkého chrámu, který Elagabal nechal ve 3. století postavit na částečně umělé terase proti Kolosseu, se už na Palatinu neuskutečnily žádné významné práce. Naopak, začátkem 4. století Dioklecián jako první císař se tam už neusídlil. Po přenesení hlavního města říše do Byzance byl Palatin už definitivně opuštěn. Následoval úpadek kultovních míst, po opuštění bohů následovalo boření a ruinování budov. 

Srdce antického Říma

Území římského fóra bylo původně nepřívětivou oblastí. Sbíhaly se sem potoky z okolních pahorků a vytvářely se tady bažiny. Římský vládce etruského původu Tarquinius Friscus dal v 6. století před naším letopočtem svést potoky do jedné stoky, zvané clona maxima. Tím vysušil nezdravé bažiny a zbavil Římany nejen obtížného hmyzu, především komárů, ale i jejich exkrementů, které obyvatelům města znepříjemňovaly život.

Následně v těchto místech vyrostlo pohřebiště, které náleželo nedaleké vesnici. Místo mělo ještě další využití, sloužilo jako skládka či veřejné tržiště. Je docela možné, že právě z této doby pochází slovo "forum", které je možné z latiny přeložit jako "venku".

Palatin a Chrám Castora a Polluka

Chrám Castora a Polluka byl postaven v jihovýchodní části Fora Romana na počest dvojčat Castora a Polluka, což byli synové Lédy a boha Dia. Dnes tato původně řecká bratrská dvojice představuje souhvězdí Blíženci 

Můj drsný postoj u Pupku světa

Toulajíce  se po Foru Romanu jsem narazil na zbytek sloupu, který označoval střed (pupek) světa. Ten samozřejmě nemohl být nikde jinde, než v Římě a  v dobách antiky tomu tak skutečně bylo. Je zajímavé, že za nějakou dobu se stejně nazýval střed světa i světa v  Inské říši, který však byl lokalizován do Cuska.

Je však pravdou, že jsem si to o tomto sloupu pouze myslel a důkaz, že je to on jsem žádný neměl.

Památník postavená k poctě  císaře Septima Severa

Oblouk Septimia Severa je jedna z nejlépe zachovaných staveb na Foru Romanu v Římě. Vítězný oblouk z bílého mramoru dali roku 203 n.l. postavit svému otci Septimiu Severovi jeho synové Caracalla a Geta na paměť jejich společných výprav proti Parthům a Arabům v letech 194-195 a 197-199. Po Septimiově smrti vládli Caracalla a Geta společně, když dal Caracalla roku 212 bratra zavraždit, byly jeho podobizny i všechny zmínky o něm z veřejných staveb i z tohoto oblouku odstraněny. Oblouk se zachoval, protože byl později součástí kostela a zůstal v církevním majetku, takže jej lidé nerozebrali. Během staletí se však na Forum nanesla taková vrstva hlíny, že bočními branami se téměř nedalo projít a celý oblouk byl odkryt až během vykopávek v 19. století. Oblouk se třemi branami a čtyřmi předsunutými dekorativními sloupy, kterým prochází Via Sacra, stojí na severním konci Fora, na úpatí Kapitolu. Je 20,8 m vysoký, 23,2 m široký a výška prostřední brány je 12,2 m. Do všech bran se původně vystupovalo po schodech, prostřední brána má dodnes rampy, aby se jí dalo projet. Z prostředního oblouku s kazetovanou klenbou vedou průchody do obou postranních, což pak napodobuje řada novověkých vítězných oblouků. V jižním pilíři je schodiště, vedoucí na horní terasu, kde kdysi stála socha všech tří mužů ve voze se čtyřspřežím (kvadriga).

Colonne Onorarie

Chrám bohyně Vesty

Chrám patrně založil v 7. století př. n. l. římský král Numa Pompilius a jako opatrovnice zvolil kněžky bohyně Vesty - Vestálky. V chrámu se nikdy nenacházela kultovní socha bohyně. Vestiným oltářem byl krb a jejím zpodobněním byl oheň, který Vestálky uchovávaly. Tento posvátný oheň byl zároveň i symbolem věčnosti Říma, a proto nesměl nikdy vyhasnout. Staří Římané věřili, že když Vestin plamen uhasne, uhasne tím i sláva celé jejich říše. Kromě ohně ochraňovaly Vestálky také různé posvátné předměty, z nichž nejvzácnější bylo nejspíše palladium s bohyní Minervou, které podle pověsti přivezl z Tróje Aineiás, aby potvrdilo věčnost Říma. Jelikož chrám spravovaly kněžky, byl mužům vstup do budovy zakázán.

Vestin chrám chránil posvátný oheň uvnitř, avšak oheň ho zasáhl i zvenčí. V celé historii hořela antická památka celkem dvakrát. Nejničivější požár propukl za vlády císaře Nerona v roce 64, během kterého shořela velká část antického Říma, včetně Vestina chrámu. Obnovy se stavba dočkala až v roce 191, kdy ho nechala zrekonstruovat Julia Domna, manželka císaře Septimia Severa.

V roce 394 nechal císař Theodosius I. zavřít chrám a od té doby budova chátrala. Přibližně v 8. či 9. století se staly z kdysi honosné stavby jen trosky a zbylé kusy sloupů a zdí byly použity na výstavbu středověkého ochranného opevnění. V době renesance byly znalosti o poloze chrámu už tak špatné, že někteří badatelé si ho pletli se stavbami na úpatí Palatinu. Teprve až při vykopávkách na přelomu 19. a 20. století byly objeveny ruiny této antické stavby.

Casa Vestale

Další stavbou na Foru je Regia. Skládala se ze dvou částí, nacházela se podél Svaté cesty - Via Sacra, na východním kraji Fora Romana. Původně to byla residence krále Říma, prý ji postavil Numa Pompilius a později dům využíval Pontifex Maximus. Regia je do trojúhelníku obklopena Chrámem Vesty, Chrámem Diva Julia a Chrámem Faustiny a Antonina. Stavba byla několikrát zničena a přestavěna, dochovaly se nám pouze základy z republikánského období. Sloužila jako středisko pro politický a náboženský život v celém království, jako archiv dokumentů, formulí modliteb a obětí, kalendáře svátků (latinsky Fasti), Annálů (z latinského annus = rok, roční záznamy historie), zákonů... Po úpadku římského kultu se vytratil význam využívání Regie ke kultovním účelům a od 7./8.století sloužila jako soukromý dům. Interiér byl rozdělen do tří místností, vchod byl z nádvoří do prostřední z nich. Západní místnost byla svatyní Marta, byly zde uloženy posvátné předměty jako Martovo kopí a štíty ancilia. Východní místnost pak svatyně Ops Consivia, bylo to svaté území, kam mohl vstoupit jen Pontifex Maximus a Vestálky. Nádvoří bylo vydlážděno mramorem, nacházely se na něm tři studny, ve kterých byly nalezeny dobové fragmenty. Pontifex Maximus vedl stručné záznamy dějin (Annales maximi), proto na stěnách byly nejspíš vyryty seznamy konzulů a triumfátorů (fasti consulares, fasti triumphales). V Regii se také konaly oběti. Zbytky budovy pravděpodobně nejsou z té původní z doby královské, ta byla zničena zemětřesením. Z republikánského období se nám dochovaly jen základy zdí a architektonické fragmenty. Cn. Domitius Calvinus provedl restauraci a Regia získala podobu jaká je na obrázku.

Atrium domu Vestálek

Uprostřed komplexu, jehož dnešní podoba pochází z doby přestavby za císaře Septimia Severa v roce 195 n. l. je obdélné nádvoří s nádržemi, obklopené ve dvou řadách po osmnácti a šesti sloupech, mezi kterými stojí na podstavcích sochy kněžek. 

Atriun Casa Vestale

Ještě jednou krásné místo na Foru Romanu. V podobných  místech zavřu oči a představuji si, jak toto místo asi žilo před mnoha lety.  Překrásné kněžky v průsvitných tunikách a senátoři v ctihodných tógách. Vždyť historie je jen a pouze o lidech, stavby jsou jenom kulisy.

V pozadí tři sloupy zbylé po chrámu  Blíženců.

Cactello Angelo

Trochu se omlouvám, že jsem se nechal unést popisem památel na Foru Romsnu, ale byl to pro mě takový zážitek, že jsem se nemohl udržet podělit se o mé znalosti. Samozřejmě, že jsem chtěl z antického říma vidět co nejvíce, ale musel jsem brát ohled na svého spolucestujícího, který chtěl navštívit Vatikán. Chtěli jme jet metrem - sice nás známí varovali, že je to v něm poněkud divoké, ale zvědavost v nás zvítězila. Našli jsme stanici a vydali se po schodech dolů. Najednou proti nám vyrazil chlapí s krvavým nosem a zua ním dva jeho rnásledovatelé. Odstrčili nás stranou a my jsme raději vyrazili jako torpéda zpět nahoru a cestovámí podzemkou jsme jednohlasně zavrhli.

Andělský hrad se nachází v centru Říma nedaleko Vatikánu. Přes Tiberu k němu vede Andělský most (Ponte S. Angelo) zdobený sochami. Hrad je přístupný veřejnosti a nachází se v něm od r. 1925 Národní muzeum S. Angelo se sbírkami zbraní, soch a maleb. Uvnitř je krásně vyzdoben a najdeme tu údajně nejkrásnější koupelnu v historii. Nejvhodnější čas pro návštěvu muzea je mimo hlavní sezónu a církevní svátky, ale i tak je nutno počítat s frontami. V době, než bylo mauzoleum přestavěno na hrad, zde bylo pohřbena řada římských císařů, např. císař Hadrián a jeho manželka Sabina, císař Antonius Pius a jeho manželka Faustina, císař Marcus Aurelius, císař Commodus, císař Septimius Severus a císař Marcus Aurelius Antoninus Bassianus, známý jako Caracalla.

Andělský hrad nechal na pravém břehu Tibery postavit po vzoru etruských náhrobků římský císař Hadrián v letech 135-139. Dokončení se však nedožil a stavbu dovršil až jeho nástupce Antonius Pius. Původně se jednalo o kruhovou stavbu na čtvercovém základu, na jejímž vrcholu byla zahrada a uprostřed stál zřejmě chrám. O sto let později byla ke kruhovému mauzoleu přistavěna hradba (Aureliánská zeď).

Hledání spojovací chodby

Protože jsme hledali co nejkratší cestu do Vatikánu, vzpomněl jsem si, že existuje skrytá cesta v hradbách, kterou využívali prchající papežové, když se nepřítel ocitl v nechráněném Vatikánu. 

Andělský hrad (Castel Sant ́Angelo) se nachází nedaleko Vatikánu, se kterým byl spojen chodbou. Tudy se uchyloval do úkrytu papež v době obléhání. Dnes je pevnost také obléhána, ale turisty. Zdroj : internet

Chodba nalezena !

Chodbu jsme lehce nalezli a protože vedla směrem do nitra Zátibeří a byla  nepřehlédnutelná.

Ulička

V hradební-chodbové zdi byly čas od času průchody, které poskytovaly pohledy do kouzelných uliček.

Vaticano

Tak jsme konečně dorazili do cíle. Mons Vaticano sice nepatřil mezi sedm hlavních pahorků římských, protože ležel na pravém břehu Tiberu, ale svoji slávu si vysloužit za vlády Julia Caesara, který sem umístil zahrady, které ve své závěti oskázal římskému lidu a vznikly tak první veřejně přístupné zahrady. Za císaře Nerona na místě zahrad vyrostl amfiteátr, ve kterém byli mj. popravováni první křesťané jako sekta, škodící lidu. Ještě před Neronem zde dal vztyčit císař Caligula egypstský obelisk, který stojí na stejném místě svatopetrského náměstí dodnes v místě, kde byl prý ukřižován sv.Petr hlavou dolů. Náměstí vlastně kopíruje tvar původního amfiteátru.Vatikánský pahorek byl zahrnut do městských hranic Říma za vlády papeže Lva IV. , který mezi lety 848 a 852 rozšířil městské hradby, aby chránil baziliku svatého Petra a Vatikán. Vatikánský pahorek je tedy mezi hradbami a hranicemi Říma již více než 1100 let. Až do Lateránských smluv v roce 1929 byla součástí Rione of Borgo .Před  érou Avignoňského papežství (1305-1378), bylo  sídlo Svatého stolce  umístěno v Lateránském paláci . Po avignonském papežství se správa církve přesunula na Vatikánský pahorek a papežský palác byl (do roku 1871) v Quirinalském paláci na Quirinal Hill . Od června 1929 je část Vatikánského pahorku místem státu Vatikán. Katedrála prvního římského biskupa, papeže, však není ve Vatikánu v bazilice  sv. Petra, ale bazilice  San Giovanni in Laterano , která je spojena s extra teritoriálním vztahem, jak naznačují Lateránské smlouvy podepsané s italským státem v únoru 1929, se Svatým stolcem.

Vatikánský  obelisk

Kde se vzal obelisk uprostřed vatikánského náměstí ? O tom máme docela podrobné zprávy, vlastně více zpráv. Podle jedné verze byl původně z páté dynastie egyptkých králů a vztyčil ji dnes neznámý vládce. Je pravda, že v tomto časovám úseku dějin země na Nilu panovali tzv. sluneční králové, kteří si na zhotovování obelisků a slunečních chrámů potrpěli. Stával v Onu, posvátném městě, kde byl uctíván sluneční bůh Re a nacházelo se na území káhirké čtvrti  Heliopolis. Císař Augustus jej přemístil do přístavu v Alexandrii a v roce 41 na příkaz bláznivého císaře Caliguly byl dopraven do Říma a postaven v jeho amfiteátru, Podle druhé verze byl vytesán až v Caligulově době a vztyčen byl ve Věčném městě až za vlády pomateného kruťase Nerona. Podle další verze na jeho vrcholu byla umístěna urna s Ceaserovým popelem. Tohle asi bude pouhá smyšlenka - Caesarovy ostatky v té době byly už osmdesát let uloženy v jeho vlastním mauzoleu na druhém břehu řeky Tibery. Po zániku římské říše byl stále na původním místě až do 16. století.

Obelisk na novém místě, uprostřad svatopetrského náměstí vztyčit papež Sixtus V. v 16. století. Na špici obelisku ve výšce 41 metrů je kříž, který obsahuje relikvii Kristova kříže a symbolizuje vítězství křesťanství nad pohanstvím (to symbolizuje sám egyptský obelisk). Náměstí sv. Petra je shromaždištěm věřících, kteří zde každoročně naslouchají slovům právě úřadujícího papeže Urbi et orbi.

Ta gigantická socha v popředí zobrazuje papeže Pia IX, který byl představittelem katolické církve 31 let - jednalo se o nejdelší pontifikát v historii papežství v 19. století.

Obyčejný stánek

Tento obrázek jsem roky ukazoval coby výkladní skříň kapitalistické ciziny  (i když v Itálii  hovořit o kapitalismu je hodně přitažené za vlasy). Přál jsem si moc, aby takové prodejní místo jednou bylo i u nás. Trvalo to sise trochu déle, než bychom si přáli, ale i my jsme se nakonec dočkali.