Blog 4

LANGANO

Jak v blogu 4

Tak jsem se rozhodl, že tuhle část blogu vytvořím v jednom kuse a žádnými podstránkami vás nebudu otravovat. 

Bezejmenná vesnice

Vyjeli jsme jižním směrem, nám už známou trasou Debre-Zeyit a Nazareth.  Po Debre-Zeyitu stále jezdili taxíkové dvoujkolky a  hříšném městě Nazarethu jsem koutkem oka zaznamenal RAS-Hotel a připomně si bláznivý  únorový víkend ve znamení tače. Kousek za Nazarethem jsme spatřili čtyři obrovské bílé budovy. Jednalo se o sklady, kde se před několika lety skladovala mezinárodní pomoc, kyž v zemi zavládl hladomor. Ten propukl po několikaletém suchu. Ona pomoc, jak říkaly zlí jazykové, byla následně cílem spekulací a k těm potřebným se jí prý dostalo málo. Měl jsem pocit, že zlí jazykové meli asi ptavdu.

Jak je na obrázku vidět, asfaltová silnice zmizela a nyní jsme už dále pokračovali na štěrku a udusané hlíně. 

Zastávka,

V jedné vesnici jsme udělali zastávku. Jednalo se zřejmě o dopravní uzel, kde hodně lidí čekali na dálkové spojení. K pití pro doplnění tekutin byla nejjistější Pepsi-Cola, která přece jenom skýtala jistotu ochrany před zrádnými bacily a viry. V autobusu se limonáda hojně zapíjela mezi pracovníky v muničce etiopskou variací ginu, který stál dva dolary a výstižně mu naši noví kamarádi říkali "Slepák", což tento nápoj vystihuje téměř přesně. 

Cesta lemovaná termitišti

Termitiště jsem zatím viděl pouze na fotkách mého otce, který byl na konci šedesátých let v Ghaně jako obuvnický expert při zavádění nové továrny v městě Kumasi. Ale ta byla větší, asi pětimetrová.

 Samozřejmě musela následovat zastávka. Tady nepříliš vysoká termitiště (30-100cm) stojí na širší základně tvořící kužel. Termiti jsou pěkně uvnitř, žádného jsme neviděli. Materiálem pro stavbu je hlavně okolní hlína, mravenčí trus, těla odumřelých dělníků, vše spojené slinami do hmoty na omak tvrdé jako beton (vrtat ani rozbít je jsme nezkoušeli). Nakonec pole poseté termitišti se táhly do dálky asi 60 kilometrů, než zmizely.

Nakupování dřeva

Protože jsme měli v úmyslu opéci si ovci, bylo potřeba zajistit palivo na oheň. Na snímku jsou  hoši-specialisti na smlouvání při nákupu dřeva. Dřevo bylo drahé, protože platil jeho zákaz prodeje na rekreační účely. Takže za tuhle hromádku jsme vysolili dvacet dolarů, ani jsme nemrkli.

Prodejní stánek suvenýrů

Pomalu jsme se blížili k cíli. Podél cesty se začaly objevovat takovéto stánky se zdobenými tykvemi, hlavními suvenýry letovisek u jezera. Tykve původně sloužily k uložení mléka nebo krve ze zabitého dobytka. Domorodci je zdobí pěknými ornamenty. Já jsem si dvě koupil, za rok mi však zplesnivěly a skončily ve zručské popelnici.

Východoměmecký resort

Některé ambasády měly u jezera své rezorty. Ne, že bych byl příznivec východních dederónů, ale moc se mi líbila Toyota Corolla.

Nákup tykví

Člověk by ty tykve ani nekupoval, ale když jsme viděli, jak jsou ti místní závislí na jejich prodeji, neváhali jsme a nakoupili alespoň něco. Trochu mě zaskočili týpci, kteří se snažili smlouvat a vynutit si cenu méně než za hubičku.

Prodavačka ozdobných tykví

Dle mého názoru velmi povedený snímek mladé prodavačky, která obsadila to nejlepší místo k prodeji svého zboží.

Omladina v akci

Matky  měly živnost pěkně pěkně organizovanou. Když viděli bílé návštěvníky, zaktivovaly děti a ty jim následně odevzdaly výdělek. Samy přtom seděly pod stromem v chládku.

Špunti

Nejlepší fotka, kterou jsem v Ethiopii vyfotil. Zalíbila se mi hned, jak jsem slide uviděl. Po letech jsem si ji nechal udělat v obrovském formátu 120x80 a výsledkem jsem byl úplně šokován. Jedná se o dokonalou zvětšeninu a to jako zdroj sloužil formát kinofilmu !!! Prostě Kodakchrome 25 byl nejlepší filmový materiál na světě a dodnes děkuji Gorbimu, který mě pomohl ho objevit.

Abych měl co nejlepší úhel snímání, sedl jsem si rozkročmo na zem, abych děti zachytil z mírného podhledu.

Vesnice

Blížili jsme se k jezeru. Cestou jsme míjeli vesničky tvořené několika ubohými tukuly. Velmi mě mrzí, že jsem se do jednoho z obydlí nepodíval. Jeden z našich spolucestujících se to odvážil udělat a potom měl šok z toho, že obyvatelé sdílí tyto domy z rákosu a suché trávy společně s kozami a slepicemi. Jiný kraj, jiné zvyky.

Živnost a´la Langano

Tyhle tukuli byly fakt strašné. Přeto sloužily jako třígenerační dům s jediným způsobem obživy, kterým byla výroba a prodej ozdobných tykví. Přesto, že ti lidé neměly z hmotného majetku z našeho hlediska téměř nic, nemyslím si, že by je jejich situace nějak výrazně poznamenala. Prostě nepoznali nic jiného, do výlet do pokročilejších končin, ba ani k letoviskům na břehu jezera pro ně nepřipadal v úvahu a tak si žili ten svůj omezený život a měli svoje vlastní starosti. Svým způsobem to byli šťastní lidé.

Langano Lake

Tak jsme konečně byli na místě. Hned po příjezdu jsme postavili stan, který můžete vidět vpravo dole. Hned jsme šli vyzkoušet, jak se plave v té zázračné vodě bez škodlivých paraztů - ale ouha, narazili jsme. Šedý písek viditelně sopečného původu byl pěkně rozpálený a chůze po něm byla zhola nemočná bez bot. Koupací jsme neměli a tak jsme použili naše boty sportovního střihu a zanechali je na pláži tam, kde začínal mokrý písek.

Voda byla báječná a když jsem si prohlížel kapky na ruce, viděl jsem, že jsou nasyceny bublinkami kyšličníku uhlelnatého. Koupali jsme se v jezeru plném minerálky.

Podle údajů zveřejněných Ústředním statistickým úřadem je Jezero Langano je 18 kilometrů dlouhé a 16 km široké s plochou 230 kilometrů čtverečních a maximální hloubkou 46 metrů.  Jezero má povodí o rozloze 1600 kilometrů čtverečních a je odvodněno řekou Hora Kallo, která se vlévá do přilehlého jezera Abijatta.  

                                    Kvetoucí stromy

                                Od cesty do Malky Wakany jsem úplně propadl kvetoucím stromům. V Sodere jich bylo hodně, ale                                           Langananem se to nedalo srovnávat. .

Hotelová terasa

Vzhledem k tomu, že je jezero bez výskytu Bilharzie (schistosomiáza), na rozdíl od všech ostatních sladkovodních jezer v Etiopii, je Langano je oblíbené u turistů a obyvatel měst. Jezero má hnědou barvu a na první pohled si člověk může myslet, že jezero není čisté. Nicméně to není tento případ, důvodem pro barvu je bohatost minerálů ve vodě obsažených včetně vysokých hodnot síry, které vedly mnoha k domněnkám, že jezerní voda má léčivé vlastnosti. 

Nás lákalo pobřeží, které je vidět v pozadí, protože kamarádi nám vyprávěli, že ve vysokém slalním břehu mají svá doupata paviáni a u pobřeží žijí civilizací relativně nepoznamenaní lidé. Tenkrát ještě nebylo oklolí jezera tak přecpané různými resorty, tak to byla ještě asi pravda.

 Kolem jezera žije celá řada volně žijících živočichů, mezi něž patří hroši (vzácní), opice, paviáni, prasata bradavicea obrovské množství ptáků. Oblast kolem jezera je však z velké části odlesněna a v okolí žije velké množství pastevců.

Dvě zemětřesení, která měla své epicentrum v blízkosti tohoto jezera, první v roce 1906 (velikost 6,8 stupně Richterovy stupnice), a druhý v roce 1985 (velikost 6,2). Po zemětřesení v roce 1906 vznikl na ostrově Edo Laki v severní části jezera gejzír vysoký 25-30 metrů. Gejzír zmizel kolem roku 1966 - 1970 a zanechal horký pramen.

Záhada potopených pramic

Dlouho jsme hloubali, proč se loďky asi potopily a pak jsme usoudili že zřejmě na ně majitel zapomněl. Šli jsme po pobřeží asi půl hodiny a neviděli jsme žádný náznak cestičky do skal. Najednou nás překvapil nějaký ódér, který se stal postupem času nesnesitelným. Narazili jsme totiž na uhynulou krávu, která ležela napůl ve vodě. Už byla dost rozložená a plná much, které vytvářely bzučící vrstvu na těle nebohého zvířete. Prchali jsme tedy pryč a ovanulo nás zase jiné povětří. Před námi šly totiž dvě domorodé holky a stále se na nás ohlížely. Bylo vidět, že jim je naše přítomnost nepříjemná. Onen pach pocházel z nich. Dým, pot a stovky jiných příměsí, které byly cítit na sto metrů, to byla vzdálenost, kterou si stále udržovaly. Na hlavě nesly velké džbány, takže bylo jasné, co jdou k jezeru dělat. Asi po čtvrt hodině jsme je nechali být a protože se slunce rychle sklánělo k obzoru, raději jsme se vrátili zpátky na pláž ke stanu.

Jedna západovka a´la Langano

Večerní nálada byla perfekní. Chvilku jsme v té tmě hledali stan a po nálezu jsme ho  následně vycákali Biolitem - přece jenom jsme měli z komárů anofelů strach. Chytit malárii pár dní před odletem, to by byla ale pořádná smůla. Měli jsme i antimalarika, která jsme se sebezapřením užívali, protože jejich nápor na játra byl opravdu obrovský. Potom jsme se vydali hledat po tmě restauraci, jejíž světla nám  trochu problikávala na cestu. Měli tam opravdu skvělého kuchaře a ceny byly lidové ... co víc si přát !

Bungalovy pro italské holky

Na nábřeží jsme objevili skupinu keřů morušovníku. Plody zrovna zrály a tak jsme se na ně vrhli. Kolem se vyrojily italské holky a začaly na nás dorážet. Nejvíc na slovenského kolegu Mariana, kterému začaly říkat Mario. Byli to potomci pracovníků rozlehlé italské ambasády a u Langana trávili většinu času. Marian byl skvělý a zatím se nájezdu dokázal elegantně vyhnout. To jsme ještě netušili, co nás čeká v noci ...

Kupujeme jehně

Během dopoledne jsme se hromadně vydali do jedné vesnice kousek od jezera konečně sehnat ovci na večerní opékání. Po náročném smlouvání se konečně podařilo jednu chudinku koupit. Vypadala sice jako vypelichaná koza, ale to nám náladu nezkazio, zvláště, když v autobusu tekl slepák proudem.

Langanské paneláky

Ty chýše na cestě do Langana mě nedaly pořád spát. Měl jsem plán, že se podívám dovnitř, abych si potvdil tu hypotézu, že domorodci tam bydlí s kozami a slepicemi. Bohužel se mi můj cíl nepodařilo naplnit, protože příbytky byly asi prázdné a jejich obyvatelé se zřejmě věnovali jiným činnostem, asi prodejem ozdobnch tykví.

Vesnice

Stejný motiv jako na předchozím obrázku, jenom snímaný z jiného úhlu. I když bylo slunce téměř v nadhlavníku, obrázek se, myslím, povedl. 

Koupel v ráji

Šoumen, opírající se o lokty jsem já a jinak úplně jak mě pánbůh stvořil. Jsme v údolí Wondo Genet, nedaleko města Shashamene. Ale nyní po pořádku.

Opékání ovce se velmi vydařilo. Protože se opékalo růčo, vymysleli jsme skvělý systém. Za pět minut otáčení dotyčný zájemce dostal panáka "slepáka". Brzy se vytvořila fronta a já se otočil asi třikrát. Po tomto výkonu jsem poznal, proč tento nápoj dostal svůj název a musel jsem si jít lehnout do stanu. Jirka mi upečenou ovci ( i když se ukázalo, že vlastně ve skutečnosti šlo o berana) donesl po hodině do stanu potom jsem se trochu zmátořil. Následně jsme šli s Marianem do restaurace a dali si ještě pár piv a já koupil cigarety Marlboro.

Potom jsme šli na pláž, kde jsme narazili na skupinu Italů a začala družba. Italové se doslova vrhli na moje cigára a rychle si je mezi sebou rozdělili a dokonce byli tak laskaví, že mi vrátiki krabičku, ve které zbýval jediný kus. Když viděli můj zklamaný výraz, vyndali svoje kuřivo. Dali mi taky jeden vzorek. Dodnes nevím, co to bylo, ale po slepáku to znomenalo další ránu pro můj organismus. Pamatuji si jenom, že jsem jedné Italce vyjmenovával jména prvních deseti římských císařů a potom nic ... Až ráno jsem se probudil ve stanu, napůl venku a jestli mě napadli anofelové, měli nerušené hody.

Čekal nás  výlet na jih. Bylo mi trochu nevolno, ale kupodivu se můj stav po požití moruší zlepšil. S Marianem jsme sklápěli hlavu, aby nás nikdo nepoznal, ale Italky nás našly a hlasitě zdravili : "Čau Bob" a a "Čau Marian". Můj slovenský kamarád si taky nic nepamatoval a tak jsme oba raději prchli do autobusu.

Jeli jsme na jih krajinou plnou biobabů. Po dvou hodinách jsme dorazili do města Shashamene v jehož okolí se rozprostíralo kouzelné údolí Wondo Genet. Vyvělaly zde horké prameny a i my se zapojili do jejich zkoumání v podobě návštěvy bazénu s horkou vodou, které mě dokokonale vyléčily z mých nočních orgií.

Horké Wondo-Genetské  prameny

V celém areálu horkých pramenů byl zakázán vstup žen,takže jsme se mohli pohybovat nazí. Napařování zad pod prýštícími horkými vývěry vody byly bájo, i když jejich účinků by bylo nejlepší užívat si až v pozdějším  věku.Wondo Genet (také  Wendo Genet) je letovisko v Etiopii. Nachází se jihovýchodně od Šašemene v sidamské zóně jižních národů, národností, se zeměpisnou šířkou a délkou 7°1′N 38°35′E 7°1′S 38°35′E 7°1′S 38°35′E 7 a nadmořskou výšku 1723 metrů.Wondo Genet je spojen s Shashamene přes Wendo Wosha, nově vylepšenou zpevněnou cestou; poslední tři kilometry od Wendo Wosha je štěrková cesta, ale v poměrně dobrém stavu. Na základě údajů Ústředního statistického úřadu Etiopie zveřejněných v roce 2005 má údolí Wondo Genet odhadovanou celkovou populaci 5 792, která se skládá z 2 857 mužů a 2 935 žen. Podle sčítání lidu v roce 1994 mělo  město celkem 3 197 obyvatel, z nichž 1 582 byli muži a 1 615 byly ženy. Je to hlavní město v Wondo Genet woreda. Wondo Genet je známý svými horkými prameny a je obklopen primárními etiopskými lesy. Je zde  Lesnická akademie, která byla založena v roce 1977 se švédskou pomocí.  V tomto letovisku se nachází také Sub Center pro výzkum esenciálních olejů, kde se uchovávají koření, aromatické a léčivé rostliny a jejich vlastnosti jsou prozkoumávány.

Bob Marley's Walley

Cestou jsme se dozvěděli verzi, jak se v této končině ocitli Jamajčané, díky nimž tento kus země properuje. Cíšař Haile Sellasie z vděčnosti jamajským vojákům, kteří pomohli výraznou měrou porazit italské okupanty v roce 1942. Věnoval jim prý kus země kolem Shashamene a ti z něho udělali ráj na zemi. Pravda byla však úplně jinde a to jsem se dozvěděl až mnohem později, když začala fungovat Wikipedie a podobné aplikace.

MARLEYHO AFRICKÁ STOPA
Vztah jamajské legendy k Africe vycházel z rastafariánské víry a přesvědčení o Etiopii coby zemi všem černochům zaslíbené. Dnes proto  má v Addis Ababě pomník. Připomíná Marleyhonávštěvu v roce 1978 a duchovní vztah k etiopskému císaři Hailemu Selassiemu; božskému mesiášovi, který rastafariánům daroval 500 akrů vlastního pozemku u vesnice Shashemene. Marleymu bylo teprve jednadvacet, když Selassieho v roce 1966 vítali na Jamajce statisícové davy, za svého duchovního vůdce ho od té doby ale považoval do konce života, viz Marleyho rasta verze Presleyho hitu Crying in the Chapel, přejmenovaná na počest rasta Krále králů na Selassie Is the Chapel. Je správné doplnit, že Selassie o roli boha nikdy nestál, otravovala ho, ostře se jí ale nikdy nevzepřel; bral ji ve smyslu: když chtějí mít boha, ať ho mají. 

Krásné údolí

Našel jsem článek na webu iDnes, ve kterém autorka Iveta Polochová zajímavě píše o celé problematice hnutí Rastafari. Dovolil jsem si ho publikovat i na mých stránkách.

Pět set akrů od císaře a víra v černého mesiáše, to je Jamajka v Africe

12. listopadu 2011 17:59Etiopie (Od zvláštní zpravodajky iDNES.cz) - Mebrat je žena středních let, která se narodila, vyrostla a žije v Etiopii. Už třicet let je ale rastafariánkou. Víru kdysi přejala od manžela, jenž opustil Jamajku a přišel do "země zaslíbené". Konkrétně do města Shashamene, kde někdejší etiopský císař daroval rastafariánům svou půdu.

"Není to člověk, je vyvolený Bohem. Liší se od ostatních mužů a nikdy se jako obyčejný smrtelník nechoval. Je to potomek krále Davida," říká matka čtyř dětí o posledním etiopském monarchovi, který zemřel před více než pětatřiceti lety.

A neobdivuje ho sama. Rastafariáni totiž uznávají Haileho Selassieho I. coby černého mesiáše, který v soudný den vyvede africký lid ze zkaženého západního světa (Babylonu) do země zaslíbené (Zionu), jíž je Afrika, hlavně tedy Etiopie.

Potomek krále Šalamouna a královny ze Sáby

Vše začalo už při jeho korunovaci v roce 1930, kdy se z následníka habešského trůnu ras Tafariho Makonnena stal Haile Selassie I. Psaly o tom noviny celého světa a zpráva se donesla i na Jamajku, do kolébky hnutí rastafari. Tamní potomci otroků, kteří čekali na příchod černého mesiáše, byli u vytrženEtiopie byla tehdy kromě Libérie jedinou nekolonizovanou africkou zemí a Haile Selassie I. byl jediný černošský vůdce, kterého přijímali i představitelé států a královští panovníci v Evropě. A hlavně, císař pocházel z rodu, který ke svým předkům řadil královnu ze Sáby a krále Šalamouna.

Skupina Jamajčanů ho začala vzývat a polichocený panovník jim v polovině minulého století věnoval pět set akrů své soukromé půdy v etiopském městě Shashamene. Netrvalo dlouho a začali se v něm usazovat první rastafariáni, kteří si tak říkali dle původního jména vladaře.

A žijí tam dodnes. Většina založila rodiny a ve městě žijí už i nové generace. Postavili si svatostánek, hospody či muzeum, které zasvětili komu jinému než Hailemu Selassiemu I.Rastafariáni se přistěhovali i z Německa či Francie

V Shashamene dnes žije na dvě stě rastafariánských rodin. Většinou se živí různými ručními pracemi či farmařením. "Jsou tady i umělci, třeba zpěváci," přiblížila Mebrat, která šije oblečení nebo kabelky. Většina místních rastafariánů pochází z Jamajky či Etiopie, mnozí ale přišli i z Trinidadu a Tobaga, z Bermud a někteří dokonce i z Evropy.

"Už čtyři roky tady žijí dva Francouzi, pak jeden Němec a zrovna přišly dvě Rusky," líčí žena s tím, že pro členství v komunitě moc zapotřebí není. "Potřebujete dvě fotografie, jeden birr (v přepočtu asi jednu korunu), zaregistrovat se na úřadě a jste členem," usmívá se.

Občas se nový rastafarián rekrutuje i z Etiopanů. Tak třeba mladý Gibril, který původně žil v nerastafariánské komunitě v Shashamene. "Pracoval jsem s nimi a líbil se mi jejich styl života," vysvětlil mladík své rozhodnutí.

Rastafari

Je náboženské hnutí, které pochází z Jamajky. Vzniklo ve 30. letech minulého století. Vychází přitom mimo jiné z židovství či křesťanství. Rastafariáni například věří, že černošští obyvatelé Ameriky a karibských ostrovů, kteří tam byli zavlečeni jako otroci, jsou jedním ze ztracených izraelských kmenů. Důležitou postavou pro rastafariány je někdejší etiopský (habešský) císař Haile Selassie I., který je považován za inkarnaci Boha a černého mesiáše. Od jeho původního jména si rastafariáni odvodili i svůj název - císař se původně jmenoval ras Tafari Makonnen ("ras" je šlechtický titul). Důležitou součástí hnutí je také hudební styl reggae, jehož nejznámějším představitelem je Bob Marley. Rastafariání jsou známí kouřením marihuany, jejímž prostřednictvím by měli být schopni komunikovat s bohem.

Mebritin syn Kaleb dodává, že kvůli rastafariánům přijíždějí denně desítky turistů. "Jsou z celého světa a mnozí jsou sami rastafariáni," vysvětluje pětadvacetiletý muž, který žije v metropoli Addis Abebě a živí se turismem. Výletníky vozí po zemi.

I když je jeho otec Jamajčan, on sám ještě na Jamajce nebyl. Přitom má i jamajské občanství, etiopské mu naopak chybí. Současná vláda totiž rastafariánům na rozdíl od Haileho Selassieho I. příliš nakloněna není. "Asi ho ani nechci, s tím jamajským můžu lépe cestovat," říká.

I když už dnes dredy nemá, kdysi je míval. Ostříhal si je před několika lety. "Bylo to z praktických důvodů, špatně se třeba myly," vysvětluje otec dvou malých dětí a vzápětí dodává: "Víra jde ze srdce."

Měl tam být pohřben Bob Marley

Největšími událostmi v komunitě jsou pak dva svátky spojené s Hailem Selassiem - koncerty reggae hudby zní městem 2. listopadu, kdy si rastafariáni připomínají korunovaci habešského císaře, a 23. července, kdy se panovník narodil.

Shashamene má přitom zvuk mezi rastafariány na celém světě, před několika lety se dokonce spekulovalo, že by tam mělo být přesunuto a pohřbeno tělo ikony reggae Boba Marleyho, který by si to tak - alespoň dle jeho manželky - přál. Nakonec se ale nic takového nestalo. "Jamajka to nedovolí," míní Kaleb.

I když tvrdí, že vztahy s ostatními lidmi ve městě jsou skvělé, ne všichni obyvatelé Etiopie je prý uznávají. Se smíšenými pocity odcházejí i někteří turisté. Zatímco jedni si návštěvu v komunitě pochvalují, dalším vadí, že po nich rastafariáni chtěli třeba peníze za vstup do kostela nebo se jim snažili prodat marihuanu.

Tukuli ve Wondo Genet

Že v Krásném údolí žijí trochu jiní lidé je patrné i na této fotografii. Kultovovaný tvar tukuli spolu s upraveným okolím kontrastuje s našimi zkušenostmi ohledně venkovských etiopských obydlí. Vysoké stromy jsou domovem opic guaréz, které jsme znali ze zahrady prezidentského paláce u Ghionu.

Tukuli ve Wondo Genet 2

V bujné vegetaci jsme nacházeli ve velkém  tukuli postavené ve stejném stylu.

Pohled na krásně svěží Wondo Genet

Tenhle obrázek mi připomene nákup trsu banánu v množství 103 kusů. Stál dva dolary-no nekupte to za tu cenu ! Banány z okolí Shashamene měly zvláštní, až naoranžovou barvu. Byly menší a na jejich chuť nemůžu ani po letech zapomenout. To bylo něco úplně jiného něž Tesco banány koupené bůhví kde. Poslední jsme snědli za týden na letišti v Miláně.

Hledání restaurace

á.Toulali jsme se křížem krážem údolím a hledali něco k snědku, hodina už byla pokročilá. Narazili jsme na tuto bránu se zabaňákem a ten nás nasměroval dovnitř, říkal, že restaurace tam je a dokonce otevřená.

Recepce

Uvnitř areálu bylo krásně. Vzorně upravené trábníky, mlatové chodníky a všude plno květin.

Mladý, krasavec, s drápky neobroušenými, ale naopak ostrými

Vypůjčil jsem si citát ze Šimka a Grosmana. Moje vypracované, čerstvě třicetileté tělo, mladý, krasavec, s sdrápky neobroušenýmými,, ale  naopak ostrými kráčí po  cestičce vedoucí k restauraci v údolí Wondo Genet. Nikde žádné panděro, tvář hladká jako dětská prdelka - to je moje maličkost před třiceti dvěma lety, nyní o třicet  kilo starší. Bylo mi tam dobře, měli skvělá míchaná vajíčka.

Farma v Krásném údolí

Wondo Genet je jedním z regionů  jižních národů, národností. Část sidamské zóny, která se nachází ve Velké příkopové propadlině, je na jihu ohraničena Malgou, na západě Awasou Zuriía na severu a východě regionem Oromia. Administrativním centrem je Wondo Gene. Toto město  bylol součástí bývalé Awasy woredy.

Na základě sčítání lidu z roku 2007 provedeného ČSA má tato společnost  celkem 155 715 obyvatel, z nichž 79 664 jsou muži a 76 051 žen; 23,125 nebo 14.85% jeho obyvatel jsou obyvatelé měst. Většina obyvatel byli protestanti, přičemž 83,26% obyvatel hlásilo, k této víře, 7,4% byli muslimové, 6,69% praktikovali etiopské ortodoxní křesťanstvía 1,68% byli katolíci.

Avokádo

Během toulek údolím jsme narazili na farmu, kde pětovali stromky  avocáda.  u nás y té době ještě hodně let neznámé zeleniny (nebo ovoce). My jsme ho znali z  Addis a Jirka ho výtečně připravoval   jako pomazánku s česnekem.

Avokádo je ovoce (botanicky), někdy se však uvádí jako zelenina. Je to plod hruškovce přelahodného. Zralý plod je zvenku tmavozelené až černé barvy, uvnitř měkký a světležlutý. Dužina se dobře roztírá. Ve středu plodu se nachází kulatá nejedlá pecka o průměru 3 až 5 cm, která lehce naklíčí i v květináči. Avokádo je 7 až 20 cm dlouhé. Zralé plody váží od 100 g až do 1 kg. Běžná roční sklizeň z jednoho stromu je kolem 120 avokád.Avokádo je bohatým zdrojem minerálních látek draslíku, mědi, magnezia, fosforu a vitaminy C, E, K, H, B3 a B5 (kyseliny pantothenové). Dužina obsahuje jen mizivé množství cukru, zato na ovoce nezvyklé množství tuku (složení mastných kyselin se podobá olivovému oleji).

Avokádo obsahuje persin, který je silně jedovatý zejména pro papoušky, nebo kanárky. Intoxikace těchto zvířat avokádem většinou končí smrtí. Avokádo by se ze stejného důvodu nemělo podávat ani psům nebo kočkám.

Banánovník po sklizni

Hlavní plodinou pěstovanou na rozsáhlých plantážích ve Wondo Genet byl banánovník. Bylo po sklizni a bylo nutno se o rostlinu dál postarat. Protože). mateční rostlina po sklizni uhyne, je nejlepší pokácet ji (může dorůst až 16 metrů výšky). Na obrázku je také takový pořádný macek. Z podzemní části vyrazí nová rostlina. Listy a vlákna z nich jsou důležitou komoditou pro místní obyvatele.

Banánovník (Musa) je rod bylin z čeledi banánovníkovitých (Musaceae). Zahrnuje jak zakrslé druhy, velké jen několik desítek centimetrů, tak zástupce náležící k nejvyšším bylinám světa (až 16 metrů). Plody banánovníků, banány, jsou žádanou komoditou, kvůli které byli rozliční zástupci rodu Musa zkulturněni a různě šlechtěni. Kromě v Česku velmi dobře známých měkkých a sladkých odrůd banánů sem patří i příbuzné škrobovité banány na vaření, nazývané plantainy (nebo počeštěně plantejny). 

Zelené zlato Ethiopie

O kávě a kávovníku jsem psal už v podstránce o obřadu přípravy kávy, proto se nebudu opakovat. V Krásném údolí jsme našli pouze jednu plantáž kávovníků, ale zcela jistě jich tam bylo více. 

V dnešní době se kávovník pěstuje i u nás v domácích podmínkách.  Největší strom jsem viděl na konci devadesátých let v centrální budově Kožedělného družstva v Karlových Varech. Byl asi pět metrů vysoký a padaly z něj zralé plody.

Sbohem Wondo Genet !

Toto je závěrečný obr Čas se saázek z překráného místa horkých pramenů, banánových plantáží a jamajské kořeny s Bobem Maeleym. Čas ale neúprosně ubíhal a my jsme měli před sebou ještě cestu do města Awasa (Hawasa).

Awasa - krásné, zelené město

 Awasy jsme si však dlouho  neužili. Naši spolucestující chtěli obědvat právě v této restauraci, protože v tomto městě už byli. Byla tam skvělá kuchyně a rozlehlý park kolem. Hledali jsme jí asi tři čtvrtě hodiny a čas se ním začal hrozivě krátit. Tak jsme z tohoto města, plného štavnaté zeleně a zděných domů viděli málo a hlavně z autobusových oken. 

Hnízdo guaréz

V parku jsme přece jenom uviděli něco nového. Na stromě nad druhám apartmánem vpravo jsme objevili guarézí hnízdo

Nyní trochu wikipedího vyprávění o městě : Amharic (amharic: አዋሳ, také hláskoval Awasa nebo Hawassa) je město v Etiopii, na břehu jezera Awasa ve Velké příkopové propadlině. Nachází se 273 km jižně od Addis Abeby přes Bishoftu, 130 km východně od Sodoa 75 km severně od Dilla. Město slouží jako hlavní město regionu Sidama a jižních národů, národností a lidového regionu. Leží na transafrické dálnici 4 Káhira-Kapské Městoa má zeměpisnou šířku a délku 7°3′N 38°28′E 7°3′N 38°28′E 7°3′S 38°28′Souřadnice: 7°3′N 38°28′E 7°3′N 38°28′E 7°3′S 38°28′ a nadmořskou výšku 1 708 metrů nad mořem. Jeho jméno pochází ze slova Sidamic znamená "široký vodní útvar".

Město je domovem Hawassa University (která zahrnuje Wondo Genet College lesnictví a přírodních zdrojů, zemědělské college, hlavní kampus, a health sciences college), Awasa Adventist College, a hlavní trh. Město je obsluhováno letištěm Awasa (ICAO kód HALA, IATA AWA), které bylo otevřeno v roce 1988. Poštovní služby jsou poskytovány hlavní pobočkou; k dispozici je také elektřina a telefonní služby. [1] Mezi důležité místní zajímavosti patří kostel svatého Gabriela a stadion Awassa Kenema. Rybolov je významným místním průmyslem.

Awasa byl hlavním městem bývalé provincie Sidamo od roku 1978 až do zrušení provincie přijetím ústavy z roku 1995. To se pak stalo hlavním městem jižních národů, národností a lidového regionu. Když byl v červnu 2020 vytvořen region Sidama, město se stalo součástí tohoto regionu. Awasa v současné době slouží jako hlavní město jak regionu Sidama, tak jižního národa, národností a lidového regionu. Awasa bude i nadále sloužit jako sídlo vlády jižních národů, národností a lidových regionů po dobu dvou národních volebních cyklů, po nichž se regionální vláda přesune do města v rámci hranic regionu

Květ s chobotem

Protože v údolí Wondo Genet již bylo po sklizni babánů v hotelové zahradě jsme mohli obdivovat pro nás tehdy vrlmi zvláštní květ banán ovníku. 

Moc mě mrzelo, že jsem neviděl jezero Hawasa, tak jenom nechám opět promlouvat Wikipedii : Hawassa je endorheická pánev v oblasti Sidama v Etiopii, která se nachází v hlavním etiopského zlomu jižně od Addis Abeby. Podle statistického údaje Etiopie pro 1967/68je jezero 16 km dlouhé a 9 km široké, s rozlohou 129 kilometrů čtverečních. Má maximální hloubku 10 metrů a nachází se v nadmořské výšce 1708 metrů.

Vzhledem k tomu, že je relativně přístupné vědcům, jezero Hawassa je nejvíce studované z jezer Rift Valley v Etiopii. Podle Williama Taylora, člena Výzkumné skupiny afrických jezer a řek na Univerzitěve Waterloo , je jezero Hawassa navzdory nedostatku odtoku v podstatě sladkovodní jezero,,jenž musí mít podzemní odtok.

Banánovník ještě jednou

V zahradě bylo moc hezky, ale čas hodně pokročil a my se museli vrátit k Langanu. Protože následující den byl poslední našeho výletu k tomuto jezeru, hned ráno před východem slunce jsme měli naplánováno, že se podíváme na východní okraj jezera, abychom viděli to vyhlášené ptactvo. Vrátili jsme se už v noci a tentokrát jsme hned usnuli, na nějaké nemravnosti s cizími příslušnicemi jsme neměli žádnou chuť.

Ibišek arašský

Ještě jsem z archivu vydoloval tenhle diák z Awasy.

Břeh Langana těsně před východem slunce

Ráno sice jsme vstali v pět hodin, ale cesta po pobřeží byla delší, než jsme se domnívali a východ slunce se neúprosně blížil. Byl 1. máj roku 1989 a já jsem byl opravdu rád, že jsem se nemusel účastnit každoroční maškarády u nás doma. To jsem tehdy ale netušil, že se pořádky změní natolik, že v následujícím roce se už nebudu muset účastnit toho nechutného divadla, každý rok se neustále opakujícího a trapného. Byl jsem však zde, tisíce kilometrů od domova a byli jsme na poznávacím výšlapu za krásami východoafrického jezera.

Kouzelné jezero

Opravdu jsme nelitovali toho, že jsme brzy vstávali, Pobřeží jezera nám poskytovalo krásné výhledy, jako byl tento. Až po leech jsem zjistil, že na něm nejsme sami. Povšimněte si tmavé čárečky v místě, kde končí zátoka v dolní levé části fotky. To nějaký nadšenec, chtějíc si vychutnávat ranní ráno neváhal vstát a šel si zaplavat. My jsme si ho tenkrát vůbec nevšimli, rozlišení filmu je však tak velké, že emulze zaznamanala jeho přítomnost. 

Lávové vyvřeliny

Na tmto obrázku jdou zkamenělé lávové proudy jenž jsou důkazem že jezero je vulkanického původu.Ze dna jezera se dodnes uvolňjí kousky pemzy, které plavou po povrchu jezera. Nedávno jsem četl článek, že zlom v Ethiopii je připraven na oddělení od pevniny a vzikne velký ostrov i nová moře. Může k tomu dojít kdykoliv.

Konec jižní části jezera

Ten pták uprostřed snímku je čáp Marabu. Kráčel majestátně před námi už od konce zkaměnělých lávových polí.Dobře si byl vědom naší přítomnosti, protože striktně dodržoval vzdálenost mezi námi na asi na dvacet metrů. Blíž nás k sobě nepustil. Objektiv dvoustovku jsem s sebou neměl a tak na památku na jeho společnost jsem musel vzít zavděk padesátku.

Wikipedie :

Marabu africký je nepříliš vzhledný a masivní pták, který běžně dosahuje výšky nad 150 cm, hmotnosti kolem 9 kg a rozpětí křídel přinejmenším 3,2 m, což ho činí jedním z největších brodivých ptáků na světě. Na rozdíl od většiny zástupců čápovitých dokáže marabu africký téměř celou hlavu i s krkem zatáhnout a skrýt pod peřím podobně jako volavky. Je nezaměnitelný díky své velikosti, holé hlavě a krku, černým zádům a bílému břichu. Má narůžovělý až světle červeně purpurový vak, který se s nacpanou potravou dokáže zvětšit až na délku větší jak 30 cm od základu zobáku. Nápadný je i veliký růžovočerný lalok na hrdle. Pohlaví jsou si velice podobná, mladší pták má snědší peří a menší lalok. Létá i ve velkých výškách a teplé vzdušné proudy ho vynáší do výšky přes 4000

Východ slunce nad Langanem

Obrázek je jedním z dvou, které jsem pořídil ze stejného místa. Ten lepší zobrazoval letící pelikány v protisvětle a byl naprosto luxusní. Samozřejmě se mi během let někam nenávratně zatoulal. Dokonce vím komu jsem ho půjčil, ale po těch letech už si nepamatuji jméno, jenom vím, že to byl Pražák a chtěl ho na výrobu plakátu. 

V těchto končinách se nám stala zvláštní příhoda, která stojí za zaznamenání. Jakoby z velké dálky jsme uslyšeli pravidelný tlukot. Asi po čtvt hodině jsme v dáli rozpoznali průvod lidí. Když přišli blíže, rozeznali jsme na hlavách žen obrovské nádoby. Tlukot bubnů udával tempo a domorodci začali nádoby plnit jezerní vodou. Přiblížit se k nom na kontaktní vzdálenost nebylo možné, mezi námi byl bahnitý břeh jezera. Oni si zřejmě vůbec nevšimli naší přítomnosti a po zhruba půl hodině se za zvků bubnů vydali zpět ke své vesnici. 

Kosti

Při návratu k našim stanům jsme narazili na tyhle kosti, pozůstatky zřejmě podle zubů patřily oslům.

Slovenská banda

Vlevo je můj langanský kamarád Marian, ostatní chlápci mně už vypadli z hlavy. 

U jezera  jsme zůstali ještě do odpoledne, naposledy jsme se vykoupali v minerálce a nachytali ještě trochu bronzu. Rozloučili jsme se s obsluhou restaurace i s italskými holkami a naposledy jsme přes Nazareth a Debre Zeit zpět do Addis.

Gorbi s jeho holkou

Gorbi mi vždycky zdůrazňoval, že má slabost pro černé holky, čím černější, tím lepší. Na rozlučkovém výletě do Sodere v posledním dubnovém víkendu si tuhle krásku vzal s sebou. Holka byla černá jako bota a krásně se smála. Moc se jim tam líbilo, ale do vody se oba báli jít. Mé pedagogické schopnosti v oblasti plavání tak byly v troskách.

Začalo pršet

Nakonec se naši kamarádi přece jenom namočili -i my jsme také byli mokří jako myši. Přišla totiž bouřka a než jsme našli ochranu před děštěm, zmokli jsme do stavu zmoklých slepic a nakonec jsme byli vděční za úkryt pod slunečníkem.

Poslední slide na ethiopské půdě

Obrázek na rozloučenou 9. května 1989. Byli jsme s přáteli Gorbim, Tsehay a Elzou v restauraci Karamara a došly nám cigarety a tak jsme přes silnici našli obchůdek, kde měli strašně předražená cíga. Zpočátku jsem odmítl tak vyděračskou cenu zaplatit, ale Jirka měl takový absťák, že nakonec jsem se, ač nerad podvolil a nikotinové zboží koupil.

Měli jsme za sebou oficiální rozloučení v Mampu. Naše nejbližší spolupracovníky jsme pozvali na oběd do restaurace, která se nacházela přímo u Mampa. Byl to také zážitek, hodný komentování. Byl konec ramadánu a pan Tedele, vedoucí provozovny si dal hranol hovězího syrového masa a s chutí se do něj pustil. mladá holka, říkali jí Šušu se ke mně tiskla, asi jsem byl její idol, i když jsem se jí předtím vůbec nevšiml. Další dívka Titi byla zase muslimka a odmítala vepřové maso. Restaurace byla rodinný podnik a stěny zdobily fotografie, zobrazující otce zakladatele, jehož kořeny sahaly so dob italské okupace.

V provozovně Mampo zbývalo vyrobit asi 1500 párů svršků a ty nám slíbil pan Tegene vyrobit co nejdříve, protože konečná expedice vyrobených svršků byla z čtyři pracovní dny.

Dne 10.  května 1989 jsme se tedy ocitli v odbavovací hale letiště Bale a po drobných incidentech ze strany celníků -ženská celnice s přísným pohledem mi našla zelenou kávu, jejíž export byl zakázán, ale nasadil jsem psí oči a naštěstí ona jenom mávla rukou. Dostavil se také Dr. Panaro z italské ambasády a konečně nám předal pasy se vstupními vízy. Poté jsme nastoupili do letadla Airbus A 300 společnosti Al-Italia. 

Po dlouhém váhání jsem se rozhodl rozšířit moje vyprávění ještě o Blog R, který mapuje naše zážitky z Věčného města. Jednalo se přece o stejnou cestu.