Blog 3

Jako úvodní fotografii jsem zvolil tuto. Je z výletu do Debre-Zeitu a jsem na něm s našimi nejlepšími kamarády Tsehay a Gorbim.
 

Jak už jsem se zmínil, naše situace se změnila. Mampo se konečně rozběhlo a my jsme začali mít napilno. Doba nicnedělání v průběhu první dešťovky bya pryč a Mr. Tegene nás strašil, že budeme pracovat přes neděli. K tomu však nedošlo, protože lidem se moc nechtělo pracovat nepřetržitě a v neděli jich přišlo jenom pár a ti si rozpracovávali vlastní operace, takže jsme nebyli nezbytní. Několikrát jsme se tedy účastnili poznávacích výjezdů do okolí hlavního města. Ty se budu snažit prezentovat v podsložkách.

Fotbal to je hra !

Od onoho dne, kdy se na tomto stadionu tak strašidelně moc střílelo, jsem měl k tomuto stortovním stánku značnou nedůvěru. Mé počáteční odhodlání k návštěvě zápasu bylo utlumena a tak jsem dal zavděk pohledu na něj z okna bytu Musilových, u kterých jsme tenkrát byli na poslední nívštěvě. 

Ve foťáku jsem měl poprvé již zmíněný film Kodalchrome 25 a na rozlišení snímku je to jistě znát.

Autoškola

Ze stejného okna jsem pořídil ještě jednu fotku. Dole před  stadionem byla autoškola, pro místní dost finančně náročná záležitost, ale termíny prý byly stále narvané a brouci mely stále napilno. Dvouproudá silnice je Revolution road a po 200 metrech se křižuje a Churchill roud.

Památeční snímek

Jednou navečer jsme byli na večeři u ghionského bazénu a zahleděl jsem se do stráně na tukuli, kde jsme v té chvíli seděli. Napadlo mě, že ještě nemám žádný obrázek bazénu a tak jsem se vyšplhal na stráň  a pořídil tuto rádoby západofotku.  V té době jsem se už koupání nevyhledával, stačila mně zkušenoust s vytvářením nasyceného roztoku, jehož jsem byl přítomen. Když si vzpomenu na pytle s chemikáliemi, cítím úzkozt ještě dnes..

Jarda Cabák

Na konci března nám přijela návštěva. Z Jemenu přijel zkoumat ethiopský trh expert na nechudší rozvojové země ing. Jarda Cabák. Protože se angažoval v kožedělném průmyslu, byli jsme panem obchodním radou Porschem požádáni, abychom mu ukázali naše působiště v Mampu. Jarda se nám okamžitě zalíbil svou otevřeností a výtečnými komunikativními vlastnostmi. Pamatuji se, jak obcházel jednotlivé pracovníky a s každým si krátce promluvil, někdy byly slyšet i výbuchy smíchu. Jarda byl absolventem Vysoké školy technologocké ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově) a chodil také na kožařskou průmyslovku jako já. Měl však specializaci na galanterní zboží, tedy obor, ve kterém prováděl svou misijní práci.

Byl svělým vypravěčem. Často jsme seděli na terase našeho apartmánu a poslouchali jeho historky. Protože byl v mnoha zemích, příběhy to byly plné napětí a někdy i drsných konců. Zejména mi utkvěl v mysli ten, jak byl poprvé v Jemenu a zažil tam státní převrat. Musel na všechno co měl s sebou zapomenout a utíkat do přístavu, kde se potom s ostatními brodil v moři k ruské lodi, která je byla ochotna nalodit a zachránit. Za sebou nechali brutální zdivočelé povstalce, kteří si jako trofej řezali hlavy navzájem. Zažili jsme i nádherný mejdan na konci jeho pobytu. Začali jsme "U Dědka", potom navštívili ještě několik putyk a nakonec skončili u klavíru v zadním sále hotelu Ghion, kde jsem udivil Angličana Jerryho z Liverpoolu tím, že jsem mu oznámil, že znám řeku Mersey v jeho městě.

Na obrázku je Jirka s Jardou při prohlídce Mercata.

U Shellu

V Etiopii bylo zvykem, že u benzinek byla firemní jídelna pro zaměstnance firmy, do které měla přístup i veřejnost.Na obrázku je vidět frontu u Shellu a za povšimnutí stojí i cedule upozorňující na čínskou ambasádu.

Pivo došlo

Tento snímek se mi moc nepovedl, zaostřil jsem ho na pípu a dodnes tato chyba trápí. Pochází z jednoho pouličního baru v Mercatu a chlapík měl ze mě prču, když mi oznámil, že  točené pivo sice vedou, ale zrovna došlo. To byla hrozná škoda, protože v jiných hospodách vedli pouze lahváče.

Nedělní siesta

Tentokrá jsem neměl roztřesené ruce já, ale Gorbi, který měl z filmů okoukaný zvyk focení jenom jednou rukou. Výsledek vidíte, taky jsem mu hned vyčinil a ukázal, jak se přístroj pořádně drží. Tak jako tak, historickou dokumentární cenu ale má. 

Na fotce jsou už známí mí bodygardi dvě Gorbiho další sestřenice. V této zahrádce jsme se nakonec natolik rozveselili, že jsme málem propásli úřední hodinu.  Navíc jsem na sebe upozornil místní STB, když mě náš recepční Šašo, zřejmě jako podezdřelou osobu nahlásil místní STB, že si vodím do apartmánu holky. Tak jsem se stal sledovanou osobou. Následně mě navštívil pracovník tamější STB a vyšetřoval moji činnost na území státu. Tímto výslechem  byla záležitost nakonec ukončena, zřejmě po zásahu pana Tegeneho.

Opět červený autobus

Jak jsme putovali po benzínkách, všimli jsme si jedné zajímavosti. Ač červené autobusy jezdili poměrně často, místní stejně využívali dopravu taxíky. To  jsem nechápal, protože z vlastní zkušenosti jsem poznal, že cestování červenáčkem není tak špatné.

Konečně Agip

Tak tady byla nejlepší benzinková jídelna. Chodili jsme do ní asi dva měsíce. Doporučil nám ji Francesko, který byl v Ethiopii v rámci mezinárodní pomoci. Byl to všeuměl, který dokázal opravit snad všechno. Jezdil Ladou Nivou, jediným socialistickým SUV v té době. Znal snad všechny holky v Addis a nemůžu zapomenout na jeho : "Kozičky maličký", když je vítal.

Pokračování v naší misi

Po sklizni

Na konci února jsme jeli na služební cestu, prohlédnout si koželužnu Ethiopan Tannery v městě Mojo. Jeli jsme novou Toyoutou Corollou, kterou Jarda Musil dostal přidělenou od rady Porshe za "úspěšnou" změnu materiálu Full Grain za Correctid grain. Musilovi k tomu dostali ještě dovolenou na Seychellských ostrovech. Úspora byla vyčíslena na 12 500 dolarů a ale ztráta se už nepočítala, takové bylo tenkrát hospodaření.

Obrázek zobrazuje pole po sklizni. Jak už jsem se zmínil, malá dešťovka byla mimořádně bohatá na srážky, takže sklizeň byla bohatá. Stromy v poli jsou akacie.

             Osel mezi skotem

               Na cestě jsme míjeli hodně domácách zvířat, žijících v relativní volnosti uprostřed polí.

                             Souboj býků

                                Volně žijící zvířata se v relativní svobodě vrátili ke svým divokým zvykům aneb inseminace nebyla                                          třeba.

                                Farma

                            Tato zemědělská usedlost mě zaujala natolik, že jsem ji cvakl z jedoucího auta.

                                Obchody v městě Moja

                             Moja bylo zapadlé místo na konci světa.  Kdyby nebylo koželužny, obyvatelé by zřejmě umřeli hlady.                                      Uvnitř továrny nás ale čekalo překvapení.  Podnik byl zaměřen na výrobu usní z exotických zdrojů.                                          Jarda Musil tam jel převzít kozinky pro rukavičkáře z Dobříše. Byli jsme překvapeni jejich kvalitou, z v                                    zvtáště, když jsme si představili suroviny z kterých byly získány.

                               Z Moja jsme zamířili do obrovské koželužny Ethiopian Tannery. Dovnitř nás nepustili, jenom Jardu.                                       Podnik byl vybuduván s pomocí naší země a primárně vyráběl těžkou, mazanou hovězinu, která se                                         používala na vojenskou obuv.

Ovoce, zelenina n.p. 

Cestou zpět jsme se opět vraceli cestou přes Debre Zeit a kousek od města jsme objevili stánek s ococem a zeleninou. Jarda ho znal a říkal, že tam mají lahodné melouny. Bohužel je chlápek neměl a tak Jarda koupil alespoň červené zelí. Úplně vlevo je Jirka Klein a všimněte si ještě zaparkovaného dvoukolového sporťáku, se kterým se chlapík, který prodával, dostával domů.

Pomalu se blížíme k hvězdnému závěru naší mise. Během dubna se kontrakt naplnil, snad to bylo silou vůle především pana Tegeneho a na květen nám zbylo posledních asi pět tisíc párů. Pomalu nastal čas loučení. Asi v půlce dubna nás Víťa Klimeš seznámil se svými svěřenci - hochy z Vlašimi a Dubnice, kteří dohlíželi na výrobu ve zbrojovce a prováděli práce,které místní nebyli schopni provádět ve špičkové kvalitě. Byli jsme pozváni na návštěvu v jejich ubytovně a tam jsme se dozvěděli, že na státní svátek na konci dubna  v prvních květnových dnech jedou kempovat k jezeru Langano a mají v plánu se vypravit ještě více k jihu do města Asela. Měli ještě pár míst neobsazených a tak jsme neváhali a přihlásili se také. 

Bylo to jako ve snu - navštívím Langano, jezero mých nejtajnějších snů, které jsem znal jenom z vyprávění Klimešových a Musilových. Než se ale rozepíšu o Langanu, mám ještě několik obrázků, které musím zařadit.

Jedeme prozkoumat pohoří Entoto

Jednu dubnovou neděli jsme se s Musilovými vypravili na poznávací výpravu do pohoří Entoto. Tady, ve třitisícové výšce, zamýšlel původně císař Menelik II. umístit nové hlavní město, jímž se o něco později stala Addis Abeba. Stihlo se postavit císařské sídlo a nějaké chrámy, pak se ale volba místa ukázala jako velmi nepraktická a nové hlavní město se vybudovalo pod pohořím ("dole, pouze" ve výšce skoro 2 a půl tisíce metrů). Nachází se asi třicet kilometrů severovýchovně od hlavního města. Chrámy a palác nás nezajímaly, chtěli jsme vidět přírodu a lesy.

Co nám píše Wikipedie :

 Entoto (amharsky እንጦጦ) je hora v Etiopii. Dosahuje výšky 3200 m n. m. a nachází se na dohled hlavního města země Addis Abeby. Na jejím vrcholu se nachází astronomická observatoř, množství starobylých chrámů, z nichž nejvýznamnější je zasvěcen Panně Marii, a rezidence císaře Menelika II.. Svahy hory jsou porostlé blahovičníkovými lesy, které jsou zdrojem stavebního a palivového dříví pro etiopskou metropoli. Část hory obrácená k jihovýchodu byla vyhlášena přírodním parkem o rozloze 2300 hektarů, kde žije hyena skvrnitá, kočkodan červenozelený, datel jalovcový nebo orlosup bradatý.

Krajina jak malovaná

Kolem hory Entoto se nachází opravdu nádherná krajina plná lesů a kopců - vlastně horských hřebenů - nezapomeňte, že jsme se nacházeli v třítisícovém pásmu.

Lesy v národním parku Entoto

V parku byly nádherné lesy, které se skládaly většinou z tisů, ty jsme znali už z cesty do národního parku Bale (větší porost, zelená barva) a blahovičníků - eukalyptů (nízký porost, modrostříbrná barva).

Nádherné výhledy

Na hoře Entoto se nám moc líbilo. Přece jenom jsme byli už tři měsíce z domova a právě tahle krajina nám domov silně připomínala. 

Procházka eukalyptovým lesem

Během prodírání se blahovičníkovým porostem jsme se dozvěděli jednu novinu. Povstalci, bojující za odtržení provincie Eritrea se asi 700 kilometrů na sever od Addis se zmocnili základny raket, které měly dolet až 1000 kilometrů a mohli tedy zasáhnout hlavní město. Situace byla natolik vážná, že všichni mluvili o evakuaci všech pracovníků, kteří v zemi byli. 

Následující týden jsme viděli řadu náklaďáků plných vojáků projíždějící kolem Manpa. Vozy byly vyzdobeny státními vlajkami a vojáci zpívali Internacionálu. Bylo strašné zjistit, jaký má  implentace komunismu do rozvojových zemí smysl, když vede k válce.Rozhodl jsem se tenkrát, že takovému systému už sloužit nebudu.

Situace se uklidnila asi za týden, když  mohutná protiofenzíva zahnala Tegrejce zase do výchozích pozic.

Farma ala Entoto

Na cestě zpátky na parkoviště jsme narazili na tuto farmu. Bylo po sklizni, zásoby píce pro zvířata byly tentokrát dostatečné.

Ghionský bazén

Místo, kde jsem trávil hodně času. I přes moji získanou averzí proti koupání v jeho chemických vodách  to stále byl náš styčný bod. Postupem času jsme přestávali vařit a raději si skočili "na bazén" do restaurace. Utkvěly mi v hlavě hlavně špagety. Byly výtečné, s kousky čili papriček, jak to stále mám rád. Za dva dolary - no, nedejte si to ! 

Čekání na autobus NTO

Zájem o cestování byl enormní. Jedna cestovka na tak lidnatou zemi byla opravdu málo.