aneb opožděná reportáž po 30-ti letech
První články na mém blogu.
Přečtěte si, co je nového
Teď se trochu více rozepíšu. 29. prosince jsme se po důkladné pasové a celní prohlídce vydali v kordonu vojáků se samopaly do letadla Il-62 a následně se vznesli a zamířili směrem západním. Cíl byl v Curychu ve Švýcarsku, prvním v mém životě byl za železnou oponou. Musím se ještě zmínit, v jaké to bylo době. 21. 12 1988 byl spáchán hrozný atentát na Jumbo společnosti PanAm a při kterém zahynulo 281 lidí. Při vyšetřování se přišlo na to, jaká výbušnina byla použita. Skutečnost byla taková, že se jednalo 400 gramů Semtexu, který se vyráběl u nás. Chyběla v něm detekční látka a celý svět zpozorněl. Netušili jsme, co nás na letištích čeká a mohli jsme čekat obstrukce ze strany pasových kontrol. Proto jsem z celé cesty pořídil jen tento jediný snímek Jumba čínských aerolinií, které jsme míjeli nad Curychem.
Na svýcarské půdě vše dopadlo dobře. Úředník nám dal bez problémů razítko do pasů a pro mě začala prohlídka světa, který pro mě do té doby jako by neexistoval. Obchody v tranzitu byly nacpané zbožím imperialistické provenience, o kterém se mi do té doby mohlo jenom zdát. Největším šokem však pro mě nastal, když jsem uviděl východ z haly a když jsem se následně mohl volně pohybovat venku mezi auty. Nikdo se mně ani nevšiml a kdybych se rozhodl, že půjdu na policejní stanici požádat o azyl, nevzbudilo by to žádný rozruch. Největší překvapení mě však ještě čekalo. Šli jsme do čekárny, odlet byl asi za hodinu a půl. Procházeli jsme kolem velikého zaskleného okna, spíše skleněné stěny. Když jsem zvedl oči - stálo tam obrovské letadlo. A tak jsem poprvé v životě viděl Boening 747 Jumbo takhle zblízka (to první jsem zahlédl z okénka v letadle asi před hodinou). Byl jsem ohromen a chvíli stál jako solný sloup. Škoda, že jsem si to titánské letadlo nezachytil na emulzi filmu!
Další zastávkou měl být Řím. Věčné město, o kterém jsem zatím jenom četl. Už jenom to, že budeme v tranzitu asi čtyři hodiny mě naplňovalo vzrušením. Samotný let DC-9kou byl velmi příjemný. Seděl jsem u okénka a sledoval, jak přelétáme Alpy, pod námi se objevil Janovký záliv, v moři jsem zaregistroval ostrov Elba. Hezká letuška nás zásobovala plechovovým pivem a tak jsme málem zmeškali výstup. Po hodinovém letu jsme se snesli na ranvej Aeroporto Internazionale di Roma-Fiumicino "Leonardo da Vinci". Tím naše idylka skončila, teda alespoň moje.
V poněkud povnesené náladě jsem se přiřítil k přepážce pasové kontroly. Z obou stran stál jeden carabinier a oba měli prsty na spou šti samopalů připravené. Po obdržení razítka a odložení osobních věcí jsem přikročil k detekčnímu rámu ... a ten začal vřískat, jako blázen. Rázem jeden z těch policajtů po mě skočil jako panter a přitiskl mě na zeď, na zádech jsem ucítil hlaveň. Něco na mě italsky křičel, ale Jirka mě zachránil. Rentgen totiž ukázal něco jako dva válečky. Karabinní borci to asi vyhodnotili jako dvě dávky Semtexu. Nakonec se vše vysvětlilo - měl jsem v kapse dva kinofilmy a plechové kazety udělaly své v myslích policajtů.
Na letišti jsme strávili asi šest hodin. Potom jsme nastoupili do Airbusu A 300 a nabrali kurz na Střední východ. Protože Jirka byl v busniess classu, začal jsem se opatrně seznamovat se svým okolím. Seděl jsem uprostřed řady asi pěti-šesti sedadel. Mohl jsem kouřit (ano, tenkrát to ještě šlo) a místa bylo kupodivu dost.
Úvodní fotku máme za sebou (vlastně nad sebou), takže můžeme pokračovat.
Boening 747 Jumba čínských aerolinií nad Curychem.
Moji spolucestující byli z velké části Arabové a ještě teď si vybavuji ten pocit, jaký ve mně zanechal pohled na zahalené ženy. Nic podobného jsem před tím neviděl a vduchu jsem byl pobouřen. Nechápal jsem, jak můžou být ženy tak ponižovány a všechny muže kolem jsem byl ochoten považovat za otrokáře.
Dostali jsme večeři a potom následovalo promítání filmu. Tenkrát se ještě promítalo na plátno. Žádný z dvanácti hudebních kanálů mně nebyl dost dobrý, všechno bylo prostě super (alespoň pro mě).
Po zhruba pětihodinovém letu jsme přistáli přímo v srdci země proroka Mohameda obrovském městě Jeddah. Jak jsem se od Jirky dozvěděl, jedná se vlastně o dvojměsto s městem Mekka. Byli jsme posádkou upozorněni, že se nalézáme na povátné půdě všech muslimů a proto je zakázáno kouřit a pít alkohol.
Po zhruba hodinu trvajícím dolpnění paliva jsme znovu vzlétli a tentokrát nabrali jihovýchodní směr. Napětí se uvolnilo a já se mohl vydat za Jirkou, abych si užil trochu toho luxusu. Sledovali jsme východ slunce nad pro mě neznámou zemí a letuška mi dokonce přinesla sklenku whisky.
Za dvě hodiny přistáli na Mezinárodním letišti Bole, které je situováno u hlavního města Ethiope, Addis Ababy.
První fotka na půdě Ethiopie.
Tak jsme ve zdraví přežili cestu a nyní mě čekalo neznámo v cizí vzdálené zemi, o které jsem měl pouze kusé informace.
Odbavení trvalo dlouho a tak jsme měli možnost dostat se na střechu odbavovací haly a zde se nám naskytl pohled na ranvej letiště, kde právě vykládali náklad z Boeningu 760 etiopských aerolinek. Jirka povídal, že to bylo asi stejné letadlo, kterým přiletěl vánoce.
Ethiopské aerolinie měly a mají ve světě hodně vysoký kredit. Vlastně létají bez zaviněných katastrof. Pamatuji na únos, možná letadla z obrázku a jeho přistání na vodě u Madagaskaru. Nějací šílenci se tehdy rozhodli, že po únosu nařídí kapitánovi aby letěl do Austrálie, ale stroj měl palivo na tři hodiny letu. Nakonec skončili kousek od madagaskarské pláže. Pasažéři, kteří si hned oblékli záchranné vesty se utopili a počty neznám, ale bylo jich moc. Druhá katastrofa se stala letos - to je ta záležitost s Boeningy 747 Max, které od té doby nemůžou do vzduchu.
Jsme před odbavovací halou Bale International Aeroport v Addis Ababě.
Konečně jsme byli odbaveni, Museli jsme absolvovat hrozně dlouhé stání ve frontě na razítka. Potom pro mě nastal problém, když jsem zjistil, že zámek mého příručního kufříku je rozbitý a já ho musel otevřít za cenu jeho poškození.
Pan Tegene, ředitel závodu nás přišel přivítat také, ale když mu Jirka ve free-shopu koupil dvě lahve whisky zmizel. Zanechal nám pouze řidiče Johanesse, který na nás čekal venku. - to je ten chlapík s červeným pruhem na tričku.
Hotel Ghion.
Tak v takovéto nádheře jsme měli ubytování. Jak jsem postupně zjistil, jednalo se o hlídaný aerál. Všude kolem byly kytičky a bujná vegetace a teplota byla příjemná-kolem 28 stupňů. Tropické teploty srážela vysoká nadmořská výška města, která byla kolem 2200 mnm.
Bydleli jsme v tzv. Gondar Blocku a měli apartmán 104. Jednotlivé blocky byli nazvány podle provincií země. Apartmán se skládal tří místností + příslušenství. Já zabral tu největší s televizí a východem na terasu. Spal jsem sám v manželské posteli. Jirka se uklidil do menšího pokojíku, protože měl v té nadmořské výšce problémy s tlakem a nechtěl mě rušit. Potom tam byla kuchyňka se sporákem a koupelna se záchodem a vanou. Na dvě hodinky jsme si schrupli a poté vyrazili na obchodní oddělení představit se.
Obchodní oddělení.
V této "reprezentační" budově se nacházel úřad, který měl být naší výkladní skříní v rozvojové zemi. Za velkým oknen na na levé části od vchodu byla kancelář, ve které pracovala manželka delegáta PZO Exico Jardy Musila Iveta. Vpravo od dveří byla velká zasedačka, kde trůnil šéf obchodního oddělení Porsch.
Dorazili jsme ve chvíli, kdy se konalo poslední zasedání ve starém roce. Představil jsem se, oba jsme dostali dva koňaky.
Rada Porsch byl zatím rád, že mu neděláme žádné problémy. V následujících dnech se však před námi schovával a dával se zapírat.Problémy ten člověk ze zásady nenáviděl a tak jsem neměl ani tušení a hlavně jsem nechápal, proč takovou funkci vlastně zastává.
První západ slunce.
Takto nádherně se s námi loučil můj první den na ethiopské půdě.
Začínám se rozkoukávat
Nebudu dále popisovat, jak šel den po dni, vezmu časovou osu pouze orientačně.
Vánoční hvězda.
Květy, které u nás jsou symbolem Vánoc tady rostou jako keře, stonky jsou podobné černému bezu. Tyhle kvetly přímo před vchodem do našeho obydlí.
Studium angličtiny.
Představuji vám mé vypracované a čerstvě třicetileté tělo zabývající se takovou bohulibou činností jako je studium cizího jazyka. Hned ze začátku mi bylo jasné, že kdybych se měl spoléhat na moje poněkud tristní znalosti angličtiny z průmyslovky, dopadl bych špatně. V letadle jsem nebyl schppen pochopit ani co je na jídelním lístku a to mě tak nakoplo, že hned v prvních dnech jsem se začal intenzivně učit. V duchu jsem proklínal Věru Jurůtkovou, která mě místo učení významu nepravidelných sloves vždy zlákala na partii piškvorek, jejichž hraním jsme následně strávili celou hodinu.
Snažil jsem se naučit pojmenovat všechno, co jsem viděl kolem sebe. Posléze v práci jsem pochopil, že i místní mluví jakousi podivnou řečí, nazval jsem ji "basic english". Pět set nejpoužívanějších slovíček a k tomu velice primitivní vyjádření času a šlo to! Tenhle způsob mě však poznamenal do té míry, že jsem e po návratu domů cítil jako frajer a moje další vzdělávání šlo poněkud ztuha. Pozapomněl jsem, že basic znamená základní a v tomto případě hodně primitivní způsob komunikace.
Snímek je autoportét odrazu velkého zašupovacícho okna, které vedlo na terasu. Fotil jsem samospouští a foťák - měl jsem tehdy zbrusu novou Practicu BCA, nejnovější výkřik východoněmecké provinience - je na obrázku vidět nalevo od mého levého ramene. Jsem tak fialový podle odrazu fialově kvetoucího keře, který kvetl po celou dobu naší mise. Ještě se musím zmínit o materiálu, na který jsem tehdy fotil. Musím poznamenat, že digitální fotografie nebyla ještě ani počata, takže se fotilo na filmy. Před vánoci jsem jel do Prahy, protože tam se v tomto období daly sehnat filmy západní výroby. Tajně jsem doufal ve Fuji, ale bohužel byly pouze Agfy, takže všechny mají protivný modrofialový odstín. Tak jsem měl v Ethopii k dispozici asi šest kinofilmů Agfy, jeden Fuji ze starých zásob a ještě jeden poněkud zvláštní a neznámý italský 3M. Samozřejmě se jednalo o diapozitivy, jiná kvalitní barevná alternativa nebyla pro nás tenkrát dostupná.
Silvestrovská dopolední výprava.
Na Silvestra roku 1988 jsme se šli projít po okolí. Všude jsme byly za exoty a děti si na nás chtěli šáhnout, jestli jsme opravdoví. Děti jsou pěkně oblečené, asi byly potomky nějakého vysokého státního zaměstnance.
V pozadí je můj parťák Jirka Klein.
Pohled jednu z moderních čtvtí Addis Ababy.
Název hlavího města Ethiope znamená Krásná květina. Popravdě řečeno krásy pobralo málo. Velká část města tvořily čtvrti postavené ze sušeného trusu se slámou a jako střechy se výhradně používal vlnitý plech. Na obrázku je hlavní třída Churchill Road, zeleň vlevo uprostřed je park kolem hotelu Ghion.
Hospoda "U Dědka".
Omlouvám se za poněkud rozmazaný obrázek, ale Jirkovy se asi chvěly ruce. Tento název tohoto pubu dali Češi, jejichž přítomnost zde byla patrná. Na stěnách visely plakáty Exica, Skloexportu a hlavně Tatry, která tehdy slavila velké úspěchy na rallye Paříž-Dakar. Karel Loprais tehdy několikrát vyhrál tuto populární soutěž a jeho sláva se dostala až sem.
Bylo to sídlo přátelkých setkání i divokých mejdanů, některých jsem měl čest se později zúčastnit. To bylo ale později, tento obrázek byl pořízen při první návštěvě tohoto místa v prvním týdnu mého pobytu. Vpravo v červené košili sedí náš řidič Johaness uprostřed já a vlevo je šéf kvality firmy Anbessa Shoe Company, jehož jméno si již nepamatuji. Jak je zde patrné, pili jsme pivo a tak se zmíním o značkách a ověřených následcích při nemírné konzumaci tohoto nápoje.
1. jakost - značka Harrar. To bylo výráběné v pivovaru vybudovaném českými experty a byl to takový ethiopský Prazdroj. Vyznačovalo se výraznou chutí, ale s těžkými následky, pokud došlo k vypití více než pěti piv. Tento stav nazval náš delegát Jarda Musil výrazem "postharraroví permoníci v hlavě" a ten byl zcela výztižný.
2. jakost - značka Addis. Naše nejoblíbenější značka a bylo podáváno i v restauraci Hotelu Ghion. Permoníci se při něm nekonali a hodně nám připomínalo naše piva. Však pivovar také vybudovali naši experti.
3. jakost - značka Meta. Hrozná břečka a vždy jsem měl pocit, že piju mýdlovou vodu. Pivovar vybudovali Italové a ti, jak je známo, jsou spíš na víno.
V době naší přítomnosti byl naší vlastí budován pivovar Bedele. Stavbu měl na starosti ing. Jirka Ota, kterého jsme poznali později.
Ethiopští taxikáři na štaflu.
Myslím, že tamnější taxikáři si s těmi pražskými mohli podat ruce. Doprava byla v dvoumilionovém městě ještě popelkou, sice jezdili takové červené autobusy, ale jízdní řád existoval jenom na papíře a pochybuji, že někdo kontroloval jeho dodržování. Pro mě byla jízda tímto červenáčkem naším dlouho neplněným přáním, ale nakonec se mám to povedlo, ale o tom později.
Páteř dopravy tedy tvořila taxislužba. Vozy měly výhradně modrou barvu a stanoviště byla na každém rohu. Většinou se jednalo o strašné rachotiny, které pohromadě držely jenom silou vůle.
Jedeme poprvé do práce !
Poznávat nové okolí je pěkné, nicméně hlavním mým úkolem bylo něco jiného. První den jsme navštívili sídlo firmy Anbessa Shoe Company a po představení vedoucích pracovníků podniku jsme navštívili i výrobní provoz, což mě zajímalo nejvíc. Tato návštěva mi přivodila šok v podobě nové technologie, tzv. Rink-Systemu. Nikdy mě ani nenapadlo, že pojedu přes půlku světa do jedné z nejchudších zemí světa a tam bude k vidění tento progresivní výrobní způsob výroby. V duchu jsem si pana Tegeneho začal vážit o to více a navíc jsem měl o čem přemýšlet, jak se on cítil, když u nás viděl tu strašnou zaostalost, zkostnatělost a plýtvání energií. To jsem ale ještě netušil, jak mě moc tento způsob výroby ovlivní v budoucnosti. Ale to je na jiné povídání ...
Potom jsme jeli do provozovny Mampo, která ležela asi 3 km jižně od hotelu Ghion. Tam bylo naše pracoviště na více než 4 měsíce. Vlastní budova byla ve tvaru dvou halovek. Ve větší byly výrobní prostory a ve druhé se nacházel sklad. Fotky se tam nedaly udělat protože umístění budov na okolní výstavbě bylo tak těsné, že jakákoliv snaha o zachycení tohoto místa byla marná a širokáč jsem s sebou neměl.
Hlavním účelem provozovny bylo šití svšků, takže srdcem byla normální šicí dílna a po straně jsem postřehl vysekávací dílnu, kde se produkoval výkroj, tzn. jednotlivé díce svršku obuvi. Tohle uspořádání se mi líbilo také a bylo odlišné od toho našeho, kde každá část výroby pracovala odděleně od navazovací fáze.
Gorbi
Kurabachew Adamou - můj bratr.
Když se mu teď dívám do očí, počítám kolik mu je let. Táhne mu na 54 a už je to skoro takový páprda jako já. Poznali jsme se právě v provozovně Mampo, kde nám byl přidělen, jak se říká "k ruce". Časem se z nás stali kamarádi a na konci našeho pobytu, když jsme se loučili mě nazval svým bratrem. Jelikož už jednoho bráchu mám, získal jsem tak druhého. Ethiopané totiž vztahové věci myslí smrtelně vážně. Dostal jsem výsadu - mohli jsme se držet za ruce, což se mi moc nelíbilo, ale už jsme odjížděli a tak jsem si tohoto zvyku nestačil moc užít.
Původně měl přezdívku Gorbačov podle sovětského, tehdy populárního státníka. Mám se to moc nelíbilo, tak došlo k přetvoření jeho jména na Gorbie a následně ještě zkráceně Gorbi. Domlouvali jsme se basic English a postupně jsme mluvu vylepšovali českými a amharskými výrazy, takže posléze jsme měli zaděláno na vytvoření vlastní mluvy. Úsměvná je vzpomínka na první české slovo, které se naučil. K naší hanbě to byl známý výraz pro ženštinu lehkých mravů, začínající na k. Asi jsme ho používalo často, protože Gorbi se hned živě zajímal, jaké slovo to říkáme tak často.
Rusky znějící jméno dostal podle ruského námořníka se kterým se jeho otec plavil kdysi na zaoceánské lodi. Jednalo se o křestní jméno a Adamou bylo příjmení o jehož původu nebylo pochyb. Ethiopie je totiž zemí, kde kromě islámu a jiných je nejrozšířenějším náboženství ortodoxní křesťanství. To bylo do země implantováno již ve 4. století v době římského císaře Konstantina Velikého.
Otec byl na svého syna velmi hrdý. Když jsem navštívil jeho dům ve čtvrti Piazza, přijal mně vsedě ve velkém křesle . Kouřil doutník, ale Gorbi před ním kouřit nemohl. Hostil mě tím nejlepším způsobem a bylo na něm vidět, že si návštěvy z cizí země považuje také. Gorbi měl ještě bratra Emmanuela a několik sester, které mě neustále okukovaly, ale jenom škvírou ve dveřích a jinak měly asi zákaz. Mezi českou komunitou jsem potom tímto pozváním bodoval, protože moc Čechů se do tak blízkého kontaktu s místními nedostali.
S Gorbim jsme si ještě asi dva roky dopisovali, ale potom přestal na moje dopisy reagovat. Dostal jsem ještě psaní od jeho sestry Elzy, která psala, že odešel z firmy Anbessa do města Asela. Ethiopie byla ve válce s odbojnou provincií Eritrea i s místními vzbouřenci, kteří se snažili svrhnout vládu nenáviděného prezidenta Mengista. Nutně tedy potřebovala nové vojáky a Gorbi to neměl asi lehké. V duchu však jsem s ním a věřím, že nyní už má klidný život s vnoučaty na kolenou ...
Palác Africké unie.
Africká unie byla založena v roce 1963 z popudu ethiopského císaře Haile Selasia (to je ten z Hrabala). Proto se jejím sídelním městem stala Addis Ababa.
V pravém dolním rohu je vidět jediný tok v hlavním městě. Jmenuje se Awash a zde je pouhým potokem, ale posléze se jedná o jednu z nejdelších řek v zemi a teče až do Džibuti. Rozhodně jsme se v ní nemohli vykoupat, protože když opouštěla Addis, jednalo se spíše o stoku. V popředí již začíná chudinská "plechovková" čtrť.
Pěší zóna v Addis.
Místo odpočinku nedaleko autobusové zastávky. Zeď vlevo nahoře patří k zahradě prezidentského paláce, což bylo ostře hlídané místo ve městě. V paláci seděl krvavý diktátor Mengistu a když po několika letech došlo ke státnímu převratu, on narychlo zdrhl do Zimbabwe ke svému kamarádovi ve zbrani Robertu Mugabovi. Byl to malý zmetek, na rozdíl od Ethiopanů z vyšších tříd měl negroidní rysy a tuto skutečnost těžce nesl. Někdy v polovině sedmdesátých let, když zemřel císař Haile Selasie (zřejmě násilnou smrtí),rozpoutal Mengistu tzv. "Rudý teror" a pomstil se příslušníkům šlechty za to jak vypadají tím, že je částečně vyhladil. Na jeho rukou tak zůstala krev několika desítek tisíc svých i domnělých odpůrců. Když noví vládci v roce 1991 pronikli do paláce, zjistili hrůzný nález. Pod podlahou diktátorovy pracovny se našly zahrabané pozůstatky nebohého císaře. Tento čin odkazoval na Mengistův původ z jihu země, kde se tento barbarský čin - chodit po pozůstatcích svého nepřítele - tehdy ještě praktikoval. Ten magor se tím, že má pod podlahou císaře ještě chlubil, protože o hrobě se již za mého pobytu povídalo.
Nutno dodat, že Mengistu žije v zimbawském exilu dodnes. Je mu 82 let (2019) a do rodné země se už nedostane. Soud ho v jeho nepřítomnosti totiž za genocidu na vlastním národu odsoudil k trestu smrti.
Plechovka.
Typické obydlí v okrajových čtvrtích města. Před tímto obydlím byla často plechovka na klacku. Znamenala znamení, že uvnitř je žena pro potěšení.
Res Mekonin Avenue.
Obrázek pořízený dlouhým, 200 mm objektivem na jedné z hlavních tepen města.
Tréninková plocha u fotbalového stadionu.
Jako všude na světě i tady byl fotbal nesmírně populární.
Jak jsem v lednu potkal vlaštovky.
U bazénu.
Bazén u hotelu Ghion byl ze začátku pobytu v Addis mým oblíbeným místem. Nejenom mém, navštěvovali ho i místní z trochu vyšších pater společnosti. Dokladem je tato fotografie. Mamince jsem slíbil, že jí fotku pošlu hned, jak to bude možné a tak jsem i po návratu učinil. U bazénu jsem také poznal, že opálit se můžu jenom do určitého stupně zhnědnutí a potom už to víc nejde. Chtěl jsem totiž ukázat Gorbimu, že budu stejně tak hnědý jako on. To se mi nepovedlo a nic na tomhle faktu nezměnilo mi ani závěrečné opékání se ve slunečné lázni u jezera Langano. Na bazén jsem posléze zanevřel poté, co jsem byl svědkem chemického "čištění". Dva chlápci do vody naházeli několik pytlů nějakého bílého prášku. Od té doby jsem už do vody nevlezl.
U bazénu také fungovala restaurace. Pamatuji se, že měli výtečné špagety s namletým masem a kousky feferonek, jídlo bylo levné - dva dolary podle oficiálního kurzu.
Všimněte si stromu nad hlavou maminky. Jedná se o eukalypty, stromy původně z Austrálie dal do Ethiopie dovézt pokrokový císař Menelik II. na přelomu 19. a 20. století. Blahovičník (to je české jméno stromu) totiž roste rychle a za dvacet let je už z něho vzrostlý strom. Na tomhle blahovičníku sedávalo velké množství ptáčků. Když jsem se na ně podíval zblízka, poznal jsem v nich naše vlaštovky! Závan domova mě ovanul a byl jsem strašně rád, že je tady se mnou také někdo další z mé domoviny. A tak jsem v lednu potkal vlaštovky ...
Co se dělo v Mampu.
Tady jsem poznal, že jde o průšvih opravdu velký. Použitý materiál na dílce byl z 80% špatný. Volný líc - loose grain - se vyskytoval téměř na všech dílcích. Šití také nebylo valné, ale z našich provozoven také nechodily svršky zrovna v nejlepší kvalitě. Při jednání ve Zruči bylo také dohodnuta změna barvy na červenou protože s bílou barvou měly problém i naše koželužny. Nechápal jsem, proč se na tuto závažnou skutečnost nemyslelo již dříve.
Několikrát jsme proto navštívili koželužnu Awasa Tannery. Na místě jsem prohlédl bílý materiál, který byl připraven k expedici. Byl katastrofální kvality a 95 % připravených usní jsem vyřadil. Na představitelích koželužny v čele s panem Abdullahem bylo patrné s jakou nevolí sledovali moje počínání při vyřazování skoro každé usně. Pokračovat ve výrobě svršků z bílé barvy tedy nepřipadalo v úvahu a připravovaly se vzorky v barvě červené a v jakosti Full Grain. Již sám název naznačoval, že se bude jednat o kvalitnější materiál. Tak začalo dlouhé období, kdy výroba byla přerušena a čekalo se podle oficiální verze na pigment z Itálie, jehož výroba údajně vázla. Bylo tedy jasné, že se náš pobyt protáhne.
Tak tohle se dělo prvních čtrnáct dnů, které uběhly od našeho příletu. S nechutí jsme třídili bílé svršky. Byla to hrozná práce, každý polotovar jsme museli promačkat a zjišťovat volný líc, který byl všudepřítomný a mě osobně se o něm velmi často i zdálo. Do toho všeho přišly otravné telefonáty ze Sázavanu, kam jsme museli skládat výrobnímu náměstkovi účty ze své činnosti. Neodpustím si štiplavou poznámku, že vyšetřování vedl svým půvabným způsobem, takže jsme měli následující dva dny zkažené.
Když jsme však byli v Ethiopii čtrnáct dnů, najednou u nás zazvonil telefon a dostali jsme nabídku, která se neodmítá. Účast na expedici do národního parku Bale. Přespat jsme měli dvakrát v místě zvaném Malka Wakana ... Tato krásná cesta si zaslouží samostatnou stránku - viz blog1.